Mariinské divadlo

V sobotu jsem poprvé vkročila do proslulého Mariinského těatru. Budova samotná je krásná, a i přes poměrně vysoké vstupné rozhodně stojí za to se sem aspoň jednou vypravit, pokud zavítáte do StPetěrburgu. Bohužel volba představení už tak šťastná nebyla a byl to opravdu ZÁŽITEK, ovšem v negativním smyslu slova. Nepovažuji se za úplného neandrtálce v oblasti kulturního života, podstatnou roli v mém hudebně-divadelním vzdělání sehrálo cca 10 let prožitých v ZUŠce. Viděla jsem už v divadle leccos, ale teprve nyní jsem poprvé v životě chtěla opustit představení před jeho koncem a netrpělivě jsem čekala do přestávky. Nicméně nadšení ostatních mě trošku ukolébalo a nakonec jsem zůstala až do konce, ale s velkým sebezapřením. Musím vysvětlit to nadšení ostatních... Bylo nás 5. Já byla doslova zhnusená, domorodec Rus zíval (dělal víceméně doprovod a řidiče a podle chování a následného ústního potvrzení byl v divadle "párkrát", nejspíš protože se to v Rusku sluší než kvůli čemukoli jinému.) Dále jsem se k mé hrůze dozvěděla, že: Němka Sára je poprvé v životě na opeře a Francouzsky Em a Albane jsou POPRVÉ v životě v divadle! (Jak trefně poznamenal D: vždyť my jedna z prvních představení absolvovali kolektivně ještě na základní škole, tedy každý měl aspoň tuto minimální příležitost párkrát do roka trošku přičichnout ke kultuře, i když to pro většinu z nás bylo spíš ulejvání ze školy. Ale stejně, ať žije ta šíííleně kulturní Francie! Na čem že si to zakládají? ;-)) A tak holčiny podle mě byly úplně vedle z té spousty zlata na interiérech Mariinského a z operního zpěvu jako takového. Ale jako velké zklamání viděly fakt, že nerozumí, o čem se zrovna zpívá a že titulky jsou v ruštině. No nevím, je opera o rozumění každého slova a jak často čtete v opeře titulky? Měla jsem za to, že od toho jsou programy, které se prodávají před každým představením. Vždyť kdo by jinak chodil na všechny ty klasické Italy, dokud titulky v divadlech ještě nebyly?
Zpět k představení. Šlo o operu The Turn of the Screw britského skladatele Benjamina Brittena. Jestli na ni někdy někde narazíte, mé rozhodné doporučení zní: NE! Možná jsem jen příliš konzervativní a nevyspělý posluchač a možná to na mě bylo příliš moderní, nevím. Hudba i scéna byly hrozně ponuré, monotónní sóla, ve kterých jsem se úplně ztrácela a kolikrát jsem vůbec nebyla schopná rozpoznat, kdo zrovna zpívá. (A to jsem kromě Dimy byla jediná, kdo z nás rozuměl ruským titulkům). Doprovod orchestru bych místy přirovnala spíš k nějaké kakofonické změti zvuků, občas z ničeho nic bez návaznosti na děj zaznělo nějaké třísknutí, trhnutí strunou harfy apod. Obdivuji soubor hudebníků i herců! Neumím si představit, jak se jim podařilo nastudovat něco tak šíleného. (A to byl taky jeden z důvodů, proč zůstat do konce a ze slušnosti vzdát hold jejich dřině závěrečným potleskem.)
Byla to jednoznačně špatná volba a přišlo mi hrozně líto, že pro holky muselo být zrovna toto jejich první operní políbení. Na druhou stranu nejspíš vše, co teď uvidí a uslyší, jim vyrazí dech, v tom nejlepším smyslu. :-) Pro mě je to osobní výzva, tentokrát vybírám představení já a 26.10. je beru na Pucciniho. Ach jo, už vidím, jak budu zase při téhle japonské tragédii bulet... (Promiň D., vím, jak nesnášíš, když mluvím v hádankách. ;-))