Zimní romantika v Pavlovsku

Dneska nám odpadla výuka nesmírně nudného předmětu a já s německou spolužačkou Sarah jsme si udělaly výlet do městečka Pavlovsk. Tuhle solo akci jsme začaly plánovat o víkendu, kdy jsme v místní předpovědi počasí objevily první letošní sněhové vločky - nejdřív na pondělí a pak právě na středu. Pondělí vyšlo (viz zprávička na blogu), v úterý hezky podle plánu nádherně svítilo sluníčko a tak jsme se spolehly i na středeční bohatě sněhovou předpověď.
Pavlovsk je proslulý nádherným lesoparkem s říčkami, kamennými mostky, altány, sochami a krásným zámkem. Jelikož se nám oběma narozdíl od ostatních nepodařilo navštívit toto kouzelné místo, dokud byl podzim barevný, vyčkávaly jsme na zimní romantiku a neprohloupily jsme. Sněžit skutečně začalo ráno cestou na metro (a doteď ještě neskončilo) a tak, když jsme vystoupily z vláčku a stanuly před branami rozlehlého tichého parku, vítala nás pravá zimní příroda, k nerozeznání od hnědě podzimního včerejška. A tak jsme se půl dne kochaly, v parku a následně i v zámku, který nás obě uchvátil. Skvělé bylo, že jsme byly zřejmě jediné dvě turistky v celém komplexu a tak i přes nedostatek návštěvníků na utvoření řádné exkurze, se nám ochotně věnoval téměř celý personál - nejdřív předlouhé orientační úvodní slovo s osobním doprovodem do šaten a téměř až na toaletu ;-),
tu a tam soukromý komentář k expozici, často provázený rozhořčením nad nedostatkem návštěvníků a omluvou (nad už zmíněnou nemožností uspořádat exkurzi) nebo náhle kolem běžící hlídačka, spěchající rozsvítit světla v zastrčeném sále, aby jediní dva hosté mohli plně vychutnat tu klasicistní krásu. Po prohlídce zámku jsme se ještě víc jak hodinku toulaly parkem a protože zámecká restaurace (čti kantýna) i přes ujištění byla zavřená, nepohrdly jsme alespoň horkou kávičkou v plastovém hrníčku v jediném občerstvovacím zařízení široko daleko a místo oběda si cestou zpátky u nádraží koupily každá pirožek - Sarah plněný s jablky, já s meruňkovou marmeládou - oba výtečné a horké tak, že jsme si div nespálily jazyk. To bodlo. :-)

Tenhle výlet neměl chybu. Jak zážitkově (pořádně mě to nabilo pozitivní energií, skoro jako běh ;-)), tak organizačně. Cesta trvala od metra v centru místním vláčkem asi jen půl hodinky, vše bez problémů či zpoždění a zpáteční jízdenka nás každou stála necelých 50RUR. Vstup do zámku díky mojí zlepšující se ruštině úplně zdarma (každá ušetřila 120RUR). Kafíčko a pirožek za směšných pár drobných (jo, už to není Petrohrad...).

Nicméně přeci jen malá šmouha... Ještě po 4 hodinách doma na koleji pořád pomalu rozmrzám. Asi už je čas přestat šetřit péřový kabát na horší časy... (Ach jo, co budu dělat v lednu.)



Obrázky v textu: 1) Vstupenka do zámku 2) Park v Pavlovsku 3) To abyste mi věřili, že nám tu už fakt sněží ;-) (autoportrét) Ostatní fotky opět pod linkem vpravo na liště.

Vyborg/Viipuri

Po hektickém minulém týdnu jsme konečně vyrazili zase někam na výlet. Tentokrát pro nás akci zorganizovala (a zaplatila) škola a my se tak v sobotu podívali do cca 130km severozápadním směrem vzdáleného městečka Vyborg, ležícího téměř na hranici s Finskem. Počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a tak procházka obrovitým (180ha) anglickým lesoparkem Mon Repos a následně historickou částí městečka byla spíš v duchu kvapné chůze, věčného boje s deštníkem ve větru a hledání nejbližšího restauračního zařízení, kde by bylo možné nalít do sebe něco teplého a ohřát se zpět na provozní teplotu.

Bohužel ani fotky nejsou tentokrát moc optimistické a není jich moc (děsně mě při focení zábly ruce a v rukavicích to neumím ;-)), ale snad vás i tak potěší (opět link na pravé liště). Pokud se vám budou zdát nějak tmavé, tak vězte, že ty z parku jsou focené někdy kolem 1 odpoledne. A takhle tady máme pořád... :-)


(Obě dvě hezké fotky Vyborgu v textu jsem si dovolila vypůjčit z WIKI. To, co se vzdáleně podobá našim preclíkům, je tzv. Vyborgskij krendel, sladký a skořicový.)

Sněží!

Teď nám právě venku začaly padat první letošní petrohradské vločky. A je to tady... :-)

Někdy se prostě daří

1) Výborná sms zpráva po ránu - zrušili nám večerní schůzku, nový termín je za týden.
2) Kvůli večerní schůzce jsem musela původně zrušit svou účast na jedné písemce. Teď, když se schůzka nekoná a druhý učitel nic netuší, stejně na hodinu nejdu a odkládám test na příští týden. Tenhle den si užiju. :-)
3) Snídaňové rozmazlení ovesnou kaší. (Pro ty, co to o mně nevědí: miluju jí! Je to snídaně mého dětství a tady si ji vařím vždy, když ráno nespěchám. Není možné se jí přejíst.)
3) Zapínám pc - email z kanceláře zahraničních styků: Mám víza! Po dvou měsících dostanu konečně zpátky svůj pas, už prý na mě ve škole čeká.
4) Dopoledne se mi podařilo zaplatit za kolej na další měsíc. Procedura většinou představuje hodinové stání ve frontě a následně čtvrt hodiny u okýnka, dnes to celé trvalo cca 1 min. Mám tedy opět odblokovanou kartu a nemusím žebrat denně o vpuštění dovnitř a ven. (Nemám problém s cashflow. Jen si pokladní vzala na 2 týdny dovolenou, na přelomu měsíce, jak jinak.)
5) Dostala jsem pohled od Ondry, se kterým už nikdo nepočítal. Poslal ho někdy před měsícem z kanadské Ottawy na skoro prázdnou adresu, kromě mého jména tam stálo: international student, Schevchenko street, St. Petersburg, Russia. Vzhledem k tomu, ze v Pitěru žije cca 6 milionů obyvatel, ulice Ševčenko tu není jediná a celkový počet pošt čítá kolem 200, je to úctyhodný výkon a svědčí o tom, že ne všechno na ruské poště stojí za h... (viz poslední článek).
6) Běhalo se mi dnes úžasně a tak jsem ve fitku strávila nestydatě spoustu času.
7) Cestou dom jsem v sámošce našla nakládačky. Chutnají úplně jako ty české! (A Em připadá nakládaná zelenina odporná, takže mám obří sklenici celou pro sebe. :-))
8) S Em jsme povečeřely zbytky té báječné rybí kuličkoidní věci. Tentokrát s černým chlebem, kdo by se dělal s lívanci k večeři. ;-)
9) Cumlám nechutně sladké kafíčko, jsem předopovaná vyběhanými endorfiny a nic mi nechybí. :-)
Pa, mějte prima pátek, jdu dělat ruštinu.

Ať žije ruská pošta!

Tak konečně doručeno. Stalo se tak minulé pondělí 20.10. Mega balík, který vážil téměř 10kg a obsahoval v podstatě jen mé teplé zimní oblečení, byl odeslán z pražské hlavní pošty v neděli 14.9. Do Ruska dorazil za pouhé tři dny, ovšem ne na cílovou poštu. Na to, aby se dostal do Petrohradu, potřeboval další 3 týdny. Jaké bylo mé nadšení, když jsem dostala zprávu, že se mám dostavit do kanceláře mezinárodních vztahů na univerzitě ve věci zásilky z ČR, asi nemusím blíž popisovat. V ČR nám bylo řečeno, že zásilka by měla přijít do týdne.. (Jen na vysvětlenou - využili jsme možnosti a pro jistotu jsme poslali balík na adresu univerzity na jméno koordinátorky zahraničních studentů Nataši, abychom předešli možné ztrátě nebo jiným komplikacím s doručením zásilky na kolej.) Přiběhla jsem do kanceláře Nataši a nedočkavě jsem se ptala po balíčku. Nikde žádná krabice. Jen papír bez razítka a bez telefonního čísla, jen s nějakou adresou na druhém konci města a s informací, že sem se mám dostavit k vyřízení celních formalit. Po vyplnění formulářů bude naše zásilka přeposlaná na cílovou poštu a tam si ji budu moci konečně vyzvednout. Na celnici jsme se s Natašou vydaly za další dva dny, vyjímečně na nás nečekala žádná fronta, za to velmi nepříjemný úředník, ze kterého ve vteřině vypadlo, že musíme zaplatit 3200RUR za dovozní clo. Argumenty, že se jedná o mé osobní (použité) věci bez jakéhokoli obchodního záměru, které si hodlám v lednu zase odvézt zpátky domů, byly k ničemu. Bylo nám stručně vysvětleno, že je třeba zajet opět kamsi na jiný konec ostrova, zaplatit clo na konkrétní pobočce určité banky (včetně nezanedbatelné komise), pak počkat pár dní, než platba dojde celnici na účet, přijít a prokázat platbu a pak čekat, až balík pošlou na cílovou poštu. Po našem pochopitelném rozčarování vzal chlápek papír s napsanou částkou cla zpátky, otočil ho a na zadní stranu mlčky napsal 3500RUR. Jen jsme se na pár vteřin s Natašou na sebe podívaly a pochopily, že nám úředníček nabízí za vzjatku (úplatek) 300RUR službičku - vystavit potvrzení o platbě na místě a zároveň okamžité odeslání balíku na cílovou poštu. Bez dlouhého váhání jsme zaplatily. Bylo nám řečeno, že na poště si můžeme zásilku vyzvenout v neděli. Domluvila jsem se tedy s Natašou a v jejím volném čase jsme se vydaly na poštu v neděli. Bylo zavřeno. Další týden se nám nedařilo se setkat, dvakrát jsem na poštu cestovala zbytečně - chvíli před časem schůzky musela Nataša naše setkání zrušit. Už jsem se začínala zlobit i na ni, samozřejmě že neprávem, ale když se se.., tak se se.. Na další pokus na poště jsme si vyhradily hodinu a půl, bylo to večer před zavíračkou. Po hodině a čtvrt čekání na přecpané minipobočce, kde fungovalo jedno okýnko s obslužnou rychlostí 15min/1 zákazníka, nám bylo oznámeno, že za dalších 15 min se bezpodmínečně zavírá.
Myslela jsem, že na místě omdlím, nicméně jsme čekání nevzdaly. Nevím, co se stalo, ale pár minut před koncem pracovní doby otevřel personál pošty další dvě přepážky, jednu speciálně pro převzetí doručených zásilek a světe div se, stihly nás i obsloužit, jako poslední zákazníky... Převzetí proběhlo k mému velkému překvapení bez problémů, navzdory chybně napsanému jménu příjemce zásilky a zemi odeslání "Slovensko". Náš dotaz byl doprovozen komentářem ve smyslu "Česko nebo Slovensko, koho to zajímá, správně to má být Československo, ne?!". Tohle už mi ale bylo ukradené, stejně jako následná dřina jak dotáhnout 10kg obří krabici na pár kilometrů vzdálenou kolej.. Balík sám dorazil neporušený, miliony Dankových originálních důmyslných pečetí netknutých a tak se už třetí týden těším se svým zeleným kabátkem... Jen Vás všechny moc prosím, v ŽÁDNÉM případě mi nic, co překračuje velikost běžného dopisu/pohlednice neposílejte. Ostatně skutečnost, že píšu o této anabázi po více než dvou týdnech není bez příčiny, potřebovala jsem před tím naběhat spoustu kilometrů. ;-)

Pohoda s francouzskou příchutí

Ve čtvrtek přijela k Em dlouho očekávaná návštěva, rodiče a dva mladší sourozenci. Jak už jsem nastínila minule, dostala jsem pozvání účastnit se jejich rodinného programu kdykoli si zamanu a tak jsem si trochu přeházela program (odsunula některé školní povinnosti na úterý) a strávila s Francouzi celý víkend. V sobotu ráno jsme si tedy dali sraz na Něvském prospektu - hlavní turistické třídě v centru města. Pak následovala menší procházka, projížďka lodičkou pro petrohradských říčních kanálech, pak další procházka, zastávka v naší oblíbené kavárničce Štole (Kluci, těšte se na Pirog s lososem a sladký Pirog s tvorogom!), pak návštěva kostela Spas na krovi (Spasitel v krvi, ten, co vypadá jako z perníku). Odpoledne jsme vzali rodinku do našeho pokojíku na koleji, ať taky poznají naše skoro bojové podmínky v reálu, já na svačinu upekla ruské bliny a servírovaly jsme je s černým kaviárem z belugy jako slanou variantu a na sladko podle doporučení domorodců se zahuštěným sladkým mlékem (rusky sguššonka) a kopečkem kysané smetany - nebezpečně lahodná kombinace! Zbytek odpoledne jsme prokecali anglicko-francouzskou hatmatilkou, probrali fotky a naše zážitky z Ruska a večer jsme společně zašli do restaurace Idiot (podle románu Dostojevského). V neděli jsme si (konečně i z vnitřku) prohlídli Auroru, pak vojenské muzeum na přání táty a bráchy od Em (právě tam mají speciální expozici o Kalašnikovovi, něco pro pacifistu D), menší obídek na jedné z lodí - restaurací pro turisty kotvících u břehu Něvy, návštěva Petropavlovské pevnosti, večer nějaké nákupy ruských suvenýrů a tradičních sladkostí s maminkou Em, téměř hodina hraní s malou Leou (Logik) a opět prima večeře v hospůdce Na Zdorovje!.
Na obě víkendové večeře jsem byla pozvaná a na pokus o odmítnutí mi bylo řečeno, že tohle se ve Francii nedělá. No moc jsem se nehádala a dobře jsem udělala. Večeřet s Francouzi je opravdu zážitek. Skutečně to je záležitost na několik hodin, několik chodů a dlouhé povídání o čemkoli (nehledě na fakt, že vy úplně nerozumíte francouzsky a oni zase anglicky). Navíc výběr restaurací se nám opravdu vydařil, takže vy, co se za mnou v zimě chystáte, prázdné žaludky s sebou! Díky Em a její rodině jsem strávila úžasný víkend plný francouzské pohody a pohostinnosti, v jejich rodinném kruhu jsem se cítila bez nadsázky jako doma a dalo mi to zapomenout na celý víkend o rodinné oslavě v Praze a o tom, jak ráda bych tam zrovna teď byla (aspoň že ten čokoládový dortík na Holandskou dorazil)...
Mimochodem zásilka vzorků francouzské gastronomie samozřejmě nemůže zůstat opomenuta. Pár příkladů za všechny. Em se dočkala hromady konzerv svých milovaných tenkých zelených fazolek, které tady nejsou k sehnání - jsem opravdu zvědavá, v čem se skrývá tajemství přípravy, Em je po nich totiž vážně šílená (tedy až po francouzském chlebu samozřejmě). Já dostala obrovskou krabici tradičních čokoládek z Lyonu (rodné město Em) a saucisson s lískovými ořechy (něco jako suchý salám, jí se v malých porcích jako předkrm) a některé další dobroty. Čokoláda padla během prvních dvou dnů, ostatní si šetříme na horší časy - do Vánoc je ještě 7 týdnů. :-)
[Omlouvám se, jestli někoho už nebaví číst o jídle, ale je to silnější než já a obávám se, že to nabírá nebezpečně nezadržitelné dynamiky a intenzity. Přestávám si být jistá, jestli je to jen permanentní expozicí francouzské nákaze nebo zda nejde jen o pozdní odhalení dřívější, možná i vrozené kontaminace. Tak jako tak, jsem v tom nevinně. ;-)]

Obrázky: 1. Boršč servírovaný v bochníčku chleba 2. Quenelles de Lyon 3. Coussin de Lyon (poslední dvě zmíněné jsou ony tradiční čokoládky, podrobnosti viz opět třeba na Wikipedii) 4. Saucisson aux noisettes