Padla

Včera odpoledne nám konečně padla. Poslední prezentace za námi, poslední projekt obhájen. Nakolik úspěšně se dozvíme nejdříve v pondělí, ale osobně je mi výsledek fuk. Že jsme prošli je jisté, to je hlavní, a to, že náš tým aspiruje na první příčky, mě teď už tolik nebere (je to tak trochu po americku, nejenže nás hodnotí učitelé + porota sestavená z managerů různých mezinárodních gigantů, ale je to zároveň soutěž, kde soupeří 9 týmů s 9ti různými projekty ;-)). Celé to trvalo moc dlouho a sežralo nám to neuvěřitelnou spoustu času (abychom za to dostali stejných 6 kreditů jako za jakýkoli jiný předmět, na který si stačí přečíst přednášky) a kvůli tomu nebylo kdy navštívit muzeum/ponorku/zabruslit si se Sarah atd. Olda má částečně pravdu, když mi v komentáři říká, že si ten natřískaný program vytváříme sami. Ono se nám ale nechce jen sedět 15 hod u pc a pak jít spát a pak to samé, tak holt nezbývalo, než ubrat na spánku, zkousnout bolehlav a vtlačit do rozvrhu dne, co se dalo. Ostatně procházka s holkama po vánočním trhu, bruslení a spol. jsou věci, na které budu chtít vzpomínat, ne na consulting project...
Včera v podvečer jsme si my, co spolu chodíme, udělali na čísle 621 malou předvánoční party. Samozřejmě nechyběla spousta dobrot a tentokrát jsme nepili jen konzervativně čajík, zaslouženě jsme si obalily nervíky vším nezdravým, čím to jen šlo. :-)
Sarah a Em dnes odletěly. Jsem sama. Abych to s teskněním nepřeháněla, pěkně jsem si (pro změnu) po naložení Em do taxíku nabila program a den pak příjemně zakončila divadelním představením A. P. Čechova Dáma s psíkem. Narozdíl od poslední zkušenosti s Turgeněvem jsem dnes rozumněla tak 98% a výborně jsem se bavila. Zítra jdu na Tři sestry od téhož autora, opět v nějakém pidi divadýlku. Snad se taky zadaří. Zároveň jsem si vyhlídla Mistra a Markétku na konci ledna, až budou holky zase pryč. Holt na činohru v ruštině nemůžu vzít ani je, ani D, tak chodím sama a beru to jako součást výuky. :-)
Všem vám přeju pohodu do posledních předvánočních příprav, já už mám skoro všechno nachystáno (jenomže já nepeču, že jo...;-)) a moc se těším na úterní import s osobním dodáním. (Doufám, že se mi pak nepodaří během týdne nabrat zpátky těch 6kg, co mi Rusko ubralo. :-)) Mějte se svátečně, papa.

To to letí...

Asi už by Vám to nepřipadalo originální, kdybych si opět stěžovala na nabitý program a svůj hodně špatný, částečně zděděný a nyní ruským prostředím hojně živený, time management.;-) Takže stěžovat si nebudu a tady máte aspoň stručný výčet posledních dní. Prostě konec semestru, finišujeme všechny teamové projekty (sólo zkoušky jsou až v lednu) a zároveň Vánoce za dveřmi a tak toho pěkného mimoškolního chceme stihnout co nejvíc, než se všichni rozprchnou na svátky domů. Takže co se od posledního blogu událo:

Začal nám advent, díky importu z Německa (díky Sarah!) každé ráno otevíráme společně s Em jedno okýnko adventního kalendáře a tu miničokoládku si poctivě napůl krájíme. :-)


Exkurze s učitelkou ruštiny do divadla na jednu komedii Turgeněva. Mé první divadelní představení v ruštině. Při poslechu jsem se pořádně zapotila, není to taková sranda jako filmy v klídku na pokoji se sluchátkama...

Výlet do městečka Puškin, dříve Carskoje selo.



Mikuláš/Sankt Nikolaus. Česko-francouzsko-německo-rusko-egyptská besídka. Svařák, čokoládoví Mikuláši, vánoční voňavý čajík s Vanou Tallinn, lyonské quenelles - něco jako šišaté knedlíčky v zeleninové omáčce a opět nepřekonatelný německý import - štola s marcipánem a Bratapfel - pečená jablíčka plněná marcipánovo-mandlovou směsí zalitá vanilkovou omáčkou a lehce ovoněná špetkou skořice.



Minulou neděli nám ujel vlak a tak místo plánovaného výletu do nedalekého městečka Gatčina se couráme po centru Petrohradu. A já dokonce i na skok domů na Staromák!


Noční bruslení ze soboty na neděli od 11 do 3. Pro Em další "poprvé".



No a dnes jsme se s Em podívaly na Křižník Potěmkin. Já ho viděla po dnešku už 4x, ale teprve dnes to bylo s živým orchestrem a v koncertním sále Mariinky. :-)



Plán na tento týden je šílený. Každý den minimálně jedna zkouška nebo závěrečná prezentace a obhajoba nějakého teamového projektu, do toho v úterý večer narozeniny Em, ve středu večer závěrečný ceremoniál ve škole a předání diplomů a nějakých dárečků (osobně to vidím již na čtvrtý hrnek GSOM do sbírky), procházka na právě otevřené vánoční trhy a k zimnímu paláci - sundali z něj konečně lešení a postavili před něj obrovitánskou "jolku", ve čtvrtek odpo bruslení s Em a Sarah a večer koncert Janáčka, Haase a Beethovena (dnes jsme s Em při nákupu lístků na toho Ejzenštejna omylem dostaly lístky i na čtvrteční koncert, takže máme neplánovaně 2 představení za cenu 1), v pátek večer vánoční večírek, v sobotu Em a Sarah odlétají, pak budu dospávat spánkový deficit (denní průměr mám za posledních 14 dnů cca 5 hod) a načerpávat energii na vánoční radovánky, v neděli večer jdu sama do divadla na Čechovovy Tři sestry, přece tu sama bez holek nebudu truchlit, že jo? No a v úterý mi konečně přiletí ta tolik vytoužená návštěva... hmmm už se nemůžu dočkat... vánočky a cukroví, samozřejmě! :-)

Flashback na rozlučku 23.8.2008

Nějak se mi nechce spát a tak si procházím fotky a krátká videa ze srpnové rozlučky večer před mým odletem a tohle vám prostě musím ukázat. Připadalo mi to extrémně vtipné. Opět poprskaný monitor, uslzené oči a poloprobuzená spolubydlící. :-D



No a tenhle je taky dobrý. Jen na vysvětlenou. Rozlučková party byla na téma pionýři, SSSR, každý jsme měl červený šátek a modrou košili, odznáčky, pionýrské průkazky... No a někteří se opravdu vžili do role. I za hranicemi našeho dvorku, při pochůzce v nedalekou trafiku... :-) (Pro ty, kdo nevědí, ten pionýr je můj bráška.)

Na skok do Estonska

Nejkrásnější výlet, který se nám tu zatím podařilo uskutečnit, byl předminulý víkend do krásného hlavního města Estonska. Vyrážely jsme, tři holky, o půlnoci autobusem z Petrohradu, který nás s menším (2,5 hod) mezipřistáním na hranicích vyplivl o půl osmé ráno v Tallinnu. Byla šílená zima, ve vzduchu poletoval čerstvý sníh, cesty jen zlehka bíle zaprášené. Rozespale jsme se kolébaly ještě potemnělým a napůl spícím městem pěšky směrem k centru. Jsme holky chytré, měly jsme všechno, lístky na bus, rezervaci v hostelu, adresu, mapu (i když jen v hlavě, co jsme stačily nastudovat z Googlu, ale kdo byl v Tallinnu, ví, že jí téměř není potřeba) a spoj tramvají od nádraží do centra k hostelu. Jen ještě tak mít nějakou tu estonskou kačku na tu tramvaj. Nějak nám v tom shonu vůbec nedošlo, že Estonsko ještě není v eurozóně a že nám to pěkně diverzifikované portfolio valut v batůžkách k lístkům na MHD moc nepomůže. ;-) No tak jsme si to štrádovaly asi půl hoďku pěšky někam za světýlkem v dáli. A našly. V hostelu byli neuvěřitelně milí, ubytovali nás hned i v tak brzkou hodinu a tak jsme si daly horkou sprchu, ranní kafíčko v kuchyňce a čekaly, až se k nám připojí Emmanuelle. Té shodou okolností přijel před několika dny do Petrohradu na návštěvu tatínek, spolu s kamarádem, autem (!) a tak jí vzal s sebou při zpáteční cestě v pátek do Tallinnu. Shledání proběhlo, kupodivu bez potíží i přes nefunkční francouzské mobilní spojení. Měly jsme Emmanuelle a jejího knižního průvodce po Estonsku, obhlídka města mohla začít.
Historické centrum Tallinnu je maličké, ale tak kouzelné! Nemohla jsem odtrhnout oči od všech těch romantických klikatých uliček, věžiček, domků... a foťák jen cvakal. Měla jsem pocit, že jsem zpátky doma, v Praze. A byla jsem neskutečně šťastná.
Celou sobotu jsme se toulaly po městě a kochaly, samozřejmě i s nějakým tím ohřátím v kavárničce nebo restauraci s tradiční kuchyní. Sněžilo od brzkého rána, ale jen tak zlehýnka. V neděli ráno jsme se ovšem probudily do pěkné kalamity. Francouzská členka expedice to dodnes nazývá sněžnou bouří. :-D
Fakt je, že skoro nebylo vidět na krok, jak se chumelilo a do toho dul pořádný vichr. (Snažila jsem se to zdokumentovat, tak se nezapomeňte podívat na fotky opět pod linkem vpravo.) Od rána tu měly otevírat letošní vánoční trhy a já se Sarah jsme skoro nemohly dospat, jak jsme se těšily. Vánice trvala celý den a i přes sucho a teploučko v botách (což se nedá říct o 50% naší výpravy) bylo poměrně náročné nevymrznout a nemít mokré vše to, co čouhalo z pod bundy/kapuce/kozaček. Ale mně stačí málo. Svařák na náměstíčku se lžičkou sušeného ovoce a oříšků (prý finský způsob servírování - doporučuji!!!) ohřál dušičku na zbytek dne. Bylo mi nádherně. Začala mi vánoční nálada...

Výlet do Estonska jsme si vymyslely v pondělí, lístky na autobus jsem koupila po internetu ve středu v noci, hostel zabookován ve čtvrtek ráno. V pátek o půlnoci nalodění v Pitěru, v sobotu ráno vylodění v Tallinnu. Zpáteční nalodění o nedělní půlnoci v Tallinnu a "doma" o osm hodin později ráno, pak jsme zamířily rovnou na kolej do postele, ranní přednášky vypuštěny. Původně odhadovaný počet výletníků čítal asi 10 osob, nakonec se to smrsklo na 4 holky a nelitovaly jsme. Organizačně to nemělo chybu, vždycky jsme se nějak shodly na tom, kam, kde a jak. Městečko jsme prozkoumaly křížem krážem x-krát, nakoupily jsme pár suvenýrů, ulovily nespočet fotek, snědly ostudné množství výtečného jídla a vypily stejně tak tekutin rozličného původu (medové pivo, mňam!). Obecný dojem z Estonska mám tento: čisto, světlo, chodníky nejsou rozbité, lidé jsou neskutečně milí a ochotní, většinou mluví kromě rodného jazyka taky rusky/finsky/německy/anglicky, nemračí se, neokrádají turisty (alespoň ne zjevně) a proč proboha to auto na přechodě pro chodce stojí, nemá poruchu??? (v Rusku si člověk od těhle vymožeností hodně brzy odvykne ;-)) Počasí nám vyšlo nádherně zimní. Některé členky, nebudu jmenovat které - ty z jihu jednoho středomořského státu, na to sice vzpomínají jako na ukrutánskou zimu (musila si, chudinka, v Tallinnu koupit pořádné sněhule, rukavice a čepici), já jako na zimu, jak má být. Celý víkend mě při procházkách křupajícím sněhem pod nohama provázely vzpomínky na dětství v Rokycanech, sáňkování s mamkou na Jižním městě, polévání skluzavky na kopečku před bytovkou, polykání vloček a čerstvého sněhu, koulování a bruslení po škole na koupališti, běžky s bráchou na Modravě a v Jablonečku... a celá ta zimní krása mi působila sladkobolně sentimentální napětí v krajině srdeční. Stýská se mi... :-)

Zimní romantika v Pavlovsku

Dneska nám odpadla výuka nesmírně nudného předmětu a já s německou spolužačkou Sarah jsme si udělaly výlet do městečka Pavlovsk. Tuhle solo akci jsme začaly plánovat o víkendu, kdy jsme v místní předpovědi počasí objevily první letošní sněhové vločky - nejdřív na pondělí a pak právě na středu. Pondělí vyšlo (viz zprávička na blogu), v úterý hezky podle plánu nádherně svítilo sluníčko a tak jsme se spolehly i na středeční bohatě sněhovou předpověď.
Pavlovsk je proslulý nádherným lesoparkem s říčkami, kamennými mostky, altány, sochami a krásným zámkem. Jelikož se nám oběma narozdíl od ostatních nepodařilo navštívit toto kouzelné místo, dokud byl podzim barevný, vyčkávaly jsme na zimní romantiku a neprohloupily jsme. Sněžit skutečně začalo ráno cestou na metro (a doteď ještě neskončilo) a tak, když jsme vystoupily z vláčku a stanuly před branami rozlehlého tichého parku, vítala nás pravá zimní příroda, k nerozeznání od hnědě podzimního včerejška. A tak jsme se půl dne kochaly, v parku a následně i v zámku, který nás obě uchvátil. Skvělé bylo, že jsme byly zřejmě jediné dvě turistky v celém komplexu a tak i přes nedostatek návštěvníků na utvoření řádné exkurze, se nám ochotně věnoval téměř celý personál - nejdřív předlouhé orientační úvodní slovo s osobním doprovodem do šaten a téměř až na toaletu ;-),
tu a tam soukromý komentář k expozici, často provázený rozhořčením nad nedostatkem návštěvníků a omluvou (nad už zmíněnou nemožností uspořádat exkurzi) nebo náhle kolem běžící hlídačka, spěchající rozsvítit světla v zastrčeném sále, aby jediní dva hosté mohli plně vychutnat tu klasicistní krásu. Po prohlídce zámku jsme se ještě víc jak hodinku toulaly parkem a protože zámecká restaurace (čti kantýna) i přes ujištění byla zavřená, nepohrdly jsme alespoň horkou kávičkou v plastovém hrníčku v jediném občerstvovacím zařízení široko daleko a místo oběda si cestou zpátky u nádraží koupily každá pirožek - Sarah plněný s jablky, já s meruňkovou marmeládou - oba výtečné a horké tak, že jsme si div nespálily jazyk. To bodlo. :-)

Tenhle výlet neměl chybu. Jak zážitkově (pořádně mě to nabilo pozitivní energií, skoro jako běh ;-)), tak organizačně. Cesta trvala od metra v centru místním vláčkem asi jen půl hodinky, vše bez problémů či zpoždění a zpáteční jízdenka nás každou stála necelých 50RUR. Vstup do zámku díky mojí zlepšující se ruštině úplně zdarma (každá ušetřila 120RUR). Kafíčko a pirožek za směšných pár drobných (jo, už to není Petrohrad...).

Nicméně přeci jen malá šmouha... Ještě po 4 hodinách doma na koleji pořád pomalu rozmrzám. Asi už je čas přestat šetřit péřový kabát na horší časy... (Ach jo, co budu dělat v lednu.)



Obrázky v textu: 1) Vstupenka do zámku 2) Park v Pavlovsku 3) To abyste mi věřili, že nám tu už fakt sněží ;-) (autoportrét) Ostatní fotky opět pod linkem vpravo na liště.

Vyborg/Viipuri

Po hektickém minulém týdnu jsme konečně vyrazili zase někam na výlet. Tentokrát pro nás akci zorganizovala (a zaplatila) škola a my se tak v sobotu podívali do cca 130km severozápadním směrem vzdáleného městečka Vyborg, ležícího téměř na hranici s Finskem. Počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a tak procházka obrovitým (180ha) anglickým lesoparkem Mon Repos a následně historickou částí městečka byla spíš v duchu kvapné chůze, věčného boje s deštníkem ve větru a hledání nejbližšího restauračního zařízení, kde by bylo možné nalít do sebe něco teplého a ohřát se zpět na provozní teplotu.

Bohužel ani fotky nejsou tentokrát moc optimistické a není jich moc (děsně mě při focení zábly ruce a v rukavicích to neumím ;-)), ale snad vás i tak potěší (opět link na pravé liště). Pokud se vám budou zdát nějak tmavé, tak vězte, že ty z parku jsou focené někdy kolem 1 odpoledne. A takhle tady máme pořád... :-)


(Obě dvě hezké fotky Vyborgu v textu jsem si dovolila vypůjčit z WIKI. To, co se vzdáleně podobá našim preclíkům, je tzv. Vyborgskij krendel, sladký a skořicový.)

Sněží!

Teď nám právě venku začaly padat první letošní petrohradské vločky. A je to tady... :-)

Někdy se prostě daří

1) Výborná sms zpráva po ránu - zrušili nám večerní schůzku, nový termín je za týden.
2) Kvůli večerní schůzce jsem musela původně zrušit svou účast na jedné písemce. Teď, když se schůzka nekoná a druhý učitel nic netuší, stejně na hodinu nejdu a odkládám test na příští týden. Tenhle den si užiju. :-)
3) Snídaňové rozmazlení ovesnou kaší. (Pro ty, co to o mně nevědí: miluju jí! Je to snídaně mého dětství a tady si ji vařím vždy, když ráno nespěchám. Není možné se jí přejíst.)
3) Zapínám pc - email z kanceláře zahraničních styků: Mám víza! Po dvou měsících dostanu konečně zpátky svůj pas, už prý na mě ve škole čeká.
4) Dopoledne se mi podařilo zaplatit za kolej na další měsíc. Procedura většinou představuje hodinové stání ve frontě a následně čtvrt hodiny u okýnka, dnes to celé trvalo cca 1 min. Mám tedy opět odblokovanou kartu a nemusím žebrat denně o vpuštění dovnitř a ven. (Nemám problém s cashflow. Jen si pokladní vzala na 2 týdny dovolenou, na přelomu měsíce, jak jinak.)
5) Dostala jsem pohled od Ondry, se kterým už nikdo nepočítal. Poslal ho někdy před měsícem z kanadské Ottawy na skoro prázdnou adresu, kromě mého jména tam stálo: international student, Schevchenko street, St. Petersburg, Russia. Vzhledem k tomu, ze v Pitěru žije cca 6 milionů obyvatel, ulice Ševčenko tu není jediná a celkový počet pošt čítá kolem 200, je to úctyhodný výkon a svědčí o tom, že ne všechno na ruské poště stojí za h... (viz poslední článek).
6) Běhalo se mi dnes úžasně a tak jsem ve fitku strávila nestydatě spoustu času.
7) Cestou dom jsem v sámošce našla nakládačky. Chutnají úplně jako ty české! (A Em připadá nakládaná zelenina odporná, takže mám obří sklenici celou pro sebe. :-))
8) S Em jsme povečeřely zbytky té báječné rybí kuličkoidní věci. Tentokrát s černým chlebem, kdo by se dělal s lívanci k večeři. ;-)
9) Cumlám nechutně sladké kafíčko, jsem předopovaná vyběhanými endorfiny a nic mi nechybí. :-)
Pa, mějte prima pátek, jdu dělat ruštinu.

Ať žije ruská pošta!

Tak konečně doručeno. Stalo se tak minulé pondělí 20.10. Mega balík, který vážil téměř 10kg a obsahoval v podstatě jen mé teplé zimní oblečení, byl odeslán z pražské hlavní pošty v neděli 14.9. Do Ruska dorazil za pouhé tři dny, ovšem ne na cílovou poštu. Na to, aby se dostal do Petrohradu, potřeboval další 3 týdny. Jaké bylo mé nadšení, když jsem dostala zprávu, že se mám dostavit do kanceláře mezinárodních vztahů na univerzitě ve věci zásilky z ČR, asi nemusím blíž popisovat. V ČR nám bylo řečeno, že zásilka by měla přijít do týdne.. (Jen na vysvětlenou - využili jsme možnosti a pro jistotu jsme poslali balík na adresu univerzity na jméno koordinátorky zahraničních studentů Nataši, abychom předešli možné ztrátě nebo jiným komplikacím s doručením zásilky na kolej.) Přiběhla jsem do kanceláře Nataši a nedočkavě jsem se ptala po balíčku. Nikde žádná krabice. Jen papír bez razítka a bez telefonního čísla, jen s nějakou adresou na druhém konci města a s informací, že sem se mám dostavit k vyřízení celních formalit. Po vyplnění formulářů bude naše zásilka přeposlaná na cílovou poštu a tam si ji budu moci konečně vyzvednout. Na celnici jsme se s Natašou vydaly za další dva dny, vyjímečně na nás nečekala žádná fronta, za to velmi nepříjemný úředník, ze kterého ve vteřině vypadlo, že musíme zaplatit 3200RUR za dovozní clo. Argumenty, že se jedná o mé osobní (použité) věci bez jakéhokoli obchodního záměru, které si hodlám v lednu zase odvézt zpátky domů, byly k ničemu. Bylo nám stručně vysvětleno, že je třeba zajet opět kamsi na jiný konec ostrova, zaplatit clo na konkrétní pobočce určité banky (včetně nezanedbatelné komise), pak počkat pár dní, než platba dojde celnici na účet, přijít a prokázat platbu a pak čekat, až balík pošlou na cílovou poštu. Po našem pochopitelném rozčarování vzal chlápek papír s napsanou částkou cla zpátky, otočil ho a na zadní stranu mlčky napsal 3500RUR. Jen jsme se na pár vteřin s Natašou na sebe podívaly a pochopily, že nám úředníček nabízí za vzjatku (úplatek) 300RUR službičku - vystavit potvrzení o platbě na místě a zároveň okamžité odeslání balíku na cílovou poštu. Bez dlouhého váhání jsme zaplatily. Bylo nám řečeno, že na poště si můžeme zásilku vyzvenout v neděli. Domluvila jsem se tedy s Natašou a v jejím volném čase jsme se vydaly na poštu v neděli. Bylo zavřeno. Další týden se nám nedařilo se setkat, dvakrát jsem na poštu cestovala zbytečně - chvíli před časem schůzky musela Nataša naše setkání zrušit. Už jsem se začínala zlobit i na ni, samozřejmě že neprávem, ale když se se.., tak se se.. Na další pokus na poště jsme si vyhradily hodinu a půl, bylo to večer před zavíračkou. Po hodině a čtvrt čekání na přecpané minipobočce, kde fungovalo jedno okýnko s obslužnou rychlostí 15min/1 zákazníka, nám bylo oznámeno, že za dalších 15 min se bezpodmínečně zavírá.
Myslela jsem, že na místě omdlím, nicméně jsme čekání nevzdaly. Nevím, co se stalo, ale pár minut před koncem pracovní doby otevřel personál pošty další dvě přepážky, jednu speciálně pro převzetí doručených zásilek a světe div se, stihly nás i obsloužit, jako poslední zákazníky... Převzetí proběhlo k mému velkému překvapení bez problémů, navzdory chybně napsanému jménu příjemce zásilky a zemi odeslání "Slovensko". Náš dotaz byl doprovozen komentářem ve smyslu "Česko nebo Slovensko, koho to zajímá, správně to má být Československo, ne?!". Tohle už mi ale bylo ukradené, stejně jako následná dřina jak dotáhnout 10kg obří krabici na pár kilometrů vzdálenou kolej.. Balík sám dorazil neporušený, miliony Dankových originálních důmyslných pečetí netknutých a tak se už třetí týden těším se svým zeleným kabátkem... Jen Vás všechny moc prosím, v ŽÁDNÉM případě mi nic, co překračuje velikost běžného dopisu/pohlednice neposílejte. Ostatně skutečnost, že píšu o této anabázi po více než dvou týdnech není bez příčiny, potřebovala jsem před tím naběhat spoustu kilometrů. ;-)

Pohoda s francouzskou příchutí

Ve čtvrtek přijela k Em dlouho očekávaná návštěva, rodiče a dva mladší sourozenci. Jak už jsem nastínila minule, dostala jsem pozvání účastnit se jejich rodinného programu kdykoli si zamanu a tak jsem si trochu přeházela program (odsunula některé školní povinnosti na úterý) a strávila s Francouzi celý víkend. V sobotu ráno jsme si tedy dali sraz na Něvském prospektu - hlavní turistické třídě v centru města. Pak následovala menší procházka, projížďka lodičkou pro petrohradských říčních kanálech, pak další procházka, zastávka v naší oblíbené kavárničce Štole (Kluci, těšte se na Pirog s lososem a sladký Pirog s tvorogom!), pak návštěva kostela Spas na krovi (Spasitel v krvi, ten, co vypadá jako z perníku). Odpoledne jsme vzali rodinku do našeho pokojíku na koleji, ať taky poznají naše skoro bojové podmínky v reálu, já na svačinu upekla ruské bliny a servírovaly jsme je s černým kaviárem z belugy jako slanou variantu a na sladko podle doporučení domorodců se zahuštěným sladkým mlékem (rusky sguššonka) a kopečkem kysané smetany - nebezpečně lahodná kombinace! Zbytek odpoledne jsme prokecali anglicko-francouzskou hatmatilkou, probrali fotky a naše zážitky z Ruska a večer jsme společně zašli do restaurace Idiot (podle románu Dostojevského). V neděli jsme si (konečně i z vnitřku) prohlídli Auroru, pak vojenské muzeum na přání táty a bráchy od Em (právě tam mají speciální expozici o Kalašnikovovi, něco pro pacifistu D), menší obídek na jedné z lodí - restaurací pro turisty kotvících u břehu Něvy, návštěva Petropavlovské pevnosti, večer nějaké nákupy ruských suvenýrů a tradičních sladkostí s maminkou Em, téměř hodina hraní s malou Leou (Logik) a opět prima večeře v hospůdce Na Zdorovje!.
Na obě víkendové večeře jsem byla pozvaná a na pokus o odmítnutí mi bylo řečeno, že tohle se ve Francii nedělá. No moc jsem se nehádala a dobře jsem udělala. Večeřet s Francouzi je opravdu zážitek. Skutečně to je záležitost na několik hodin, několik chodů a dlouhé povídání o čemkoli (nehledě na fakt, že vy úplně nerozumíte francouzsky a oni zase anglicky). Navíc výběr restaurací se nám opravdu vydařil, takže vy, co se za mnou v zimě chystáte, prázdné žaludky s sebou! Díky Em a její rodině jsem strávila úžasný víkend plný francouzské pohody a pohostinnosti, v jejich rodinném kruhu jsem se cítila bez nadsázky jako doma a dalo mi to zapomenout na celý víkend o rodinné oslavě v Praze a o tom, jak ráda bych tam zrovna teď byla (aspoň že ten čokoládový dortík na Holandskou dorazil)...
Mimochodem zásilka vzorků francouzské gastronomie samozřejmě nemůže zůstat opomenuta. Pár příkladů za všechny. Em se dočkala hromady konzerv svých milovaných tenkých zelených fazolek, které tady nejsou k sehnání - jsem opravdu zvědavá, v čem se skrývá tajemství přípravy, Em je po nich totiž vážně šílená (tedy až po francouzském chlebu samozřejmě). Já dostala obrovskou krabici tradičních čokoládek z Lyonu (rodné město Em) a saucisson s lískovými ořechy (něco jako suchý salám, jí se v malých porcích jako předkrm) a některé další dobroty. Čokoláda padla během prvních dvou dnů, ostatní si šetříme na horší časy - do Vánoc je ještě 7 týdnů. :-)
[Omlouvám se, jestli někoho už nebaví číst o jídle, ale je to silnější než já a obávám se, že to nabírá nebezpečně nezadržitelné dynamiky a intenzity. Přestávám si být jistá, jestli je to jen permanentní expozicí francouzské nákaze nebo zda nejde jen o pozdní odhalení dřívější, možná i vrozené kontaminace. Tak jako tak, jsem v tom nevinně. ;-)]

Obrázky: 1. Boršč servírovaný v bochníčku chleba 2. Quenelles de Lyon 3. Coussin de Lyon (poslední dvě zmíněné jsou ony tradiční čokoládky, podrobnosti viz opět třeba na Wikipedii) 4. Saucisson aux noisettes

Midterms

Tak jsme se přehoupli přes pololetí. Ve škole teď všichni zápasíme s midterms, tedy pololetními zkouškami, já mám dnes konečně za sebou velmi obávanou písemku a esej z EU-Russia relations. Jak úspěšně se zatím neví, ale předpokládám, že by se v konečném výsledku mohlo odrazit mé několikadenní úsilí završené dnes ve 4 ráno místního času. ;-) Tak si říkám, jestli je vám známý místní způsob ve známkování studentů. Pro mě to byla nová a VELMI šokující informace, jen podotýkám, že se nejedná o ruské specifikum - podle slov Em toto existuje i na některých školách ve Francii například. Tak tedy: známky za jednotlivé písemky a ve výsledku i závěrečné hodnocení kurzu závisí nejen na výkonu jednotlivce, ale i na celkovém výsledku třídy. Hodnotící schéma je následující:



Jinými slovy, všichni projdou, známky odpovídají našim 1 až 3 a všechny testy jsou koncipovány tak, aby se vždycky dalo určit pořadí nejlepších 10%, dalších 25% atd. (Proto podle mě ty všudy přítomné eseje, kdy navíc každý má jiné téma, takže se těžko srovná obtížnost resp. kvalita práce. Na konci semestru možná přidám ještě jedno "kritérium" známkování, ovšem zatím nebudu šířit neověřenou nelichotivou informaci o místních lektorech a necháme se překvapit.)
Do konce týdne si budu hovět a jen tak lehce něco "podělám", jak říká maminka, zítra se těším do fitka a na ruštinu a zkusím sem zase něco napsat a dohnat tak dluhy vůči mým věrným a tolik zanedbávaným čtenářům. Poslední minimálně dva týdny byly fakt šílené, ale to je už skoro standard, když se chce toho stihnout co nejvíc. :-) Ale teď by to mělo na pár týdnů zase polevit. V úterý je státní svátek a aby jsme si ho mohli pořádně užít, jdeme vyjímečně do školy v sobotu místo pondělka a od neděle tak máme celé 3 dny volno. Paráda. Zítra odpoledne přijíždí na návštěvu k Em její rodiče a 2 mladší sourozenci. Oni se pochopitelně moc těší na prohlídku města a na svou dlouho postrádanou dceru (neviděla je od začátku léta, kdy byla na dvouměsíční stáži v HongKongu), my se těšíme na dodávku francouzských gastronomických specialit. Seznam věcí pokryl celou A4, pokud to projde bez problémů celnicí, budou na pokoji 621 zase hody. :-) Em překvapila. Posledních pár dní jsme vymýšlely program pro její rodinu, jezdily prstem po mapě Petrohradu, plánovaly divadlo, prohlídky pamětihodností, rezervovaly místa v dobrých restauracích, promýšlely procházky v centru. No a včera Em přišla s tím, že dostanu kopii jejich programu a pokud budu chtít, můžu se kdykoli připojit, včetně restaurací a spol. A na mé rozpaky mě tisíckrát ujišťovala, že to rozhodně nedělá ze soucitu se svou spolubydlící, která teď bude asi 4 noci v pokojíku na koleji sama, ale prostě protože mě tam CHCE. Je to víc než milé a nečekala jsem to. Určitě se ráda ve volné chvíli k nim přidám, o zábavu bude bez pochyb postaráno - oni nemluví anglicky a já mluvím velmi neuměle francouzsky. :-)

Ještě pár fotek, ať víte, že pořád ještě vypadám jako člověk. :-)
První z dnešního večera - rozmotávám "zacuchané" papuče, pračka mi je k nerozeznání sežvýkala. Druhá dělám květákové placičky, mňam mňam. Třetí - bliny ruleeeeez! :-D (O obsahu hrníčku si myslete, že to je džusík.) Čtvrtá - takhle se dělá management v Rusku. :-)

Nestíhám...

Zdálo se mi, že už je to věčnost, co jsem něco "postla" na blog a ono je to jen týden. Nemusíte mít obavy, nic zlého se neděje, jen jsem v šíleném shonu. Ve škole je teď pěkný šrumec, většinou se vracím domů kolem 9, 10 večer, poslední síly použiju na uklohnění něčeho jednoduchého do žaludku a pak příprava na další den. Spát chodím bohužel pořád podle českého harmonogramu - většinou kolem 2 ráno (no jen si všimněte, v kolik hodin byl publikován tento článeček ;-)), ale nějak to dřív ne a ne vycházet.
Ve škole se nám plně rozběhl poslední kurz, na který jsme od srpna čekali - Consulting Project. Jde spíš o polo-pracovní aktivitu než studium v klasické podobě, hrajeme si na konzultanty :-), děláme na konkrétním úkolu pro konkrétní finskou firmu a já mám to (ne)štěstí pracovat pro firmu, která naše výsledky skutečně potřebuje pro svou další práci a rozvoj v Rusku a tak nás to stojí už od samého začátku projektu spooooustu volného času a energie (třeba dneska skoro celý den, je sobota!). Ale nestežuju si, je to rozhodně výzva a firma i projekt vypadá velmi zajímavě. (Ostatní skupiny většinou dělají na nějakých doplňujících, ne tak zásadních výzkumech a tak sice nejsou tolik pod tlakem, ale taky chybí motivace.) No, držte nám palce, mám pocit, že do konce projektu (těsně před Vánoci) budu šedivá.
Mezitím proběhlo několik zásadních a velice vydařených oslav obžerství, chcete-li gastronomických počinů: Mohamed Husein z Egypta slavil konec ramadánu, Číňan Xing uspořádal Chinese Food Party na našem 6. patře, ve všední den - ve středu po škole jsme měli první (a vzhledem k finanční náročnosti s velkou pravděpodobností také nejspíš poslední) soukromou komorní Kaviár decadent party a dnes večer tu byla National Food Party - všichni vařili něco z vlastní národní kuchyně. Jojo, a stejně se točí... pořád kolem jídla. :-)
Mějte krásnou neděli. Já jdu chrnět a po poledni vyrážíme asi na 4 hodinovou prohlídku Ruského muzea... pá.

Buďte vítáni!

S radostí vítáme prezidenta Korejské republiky Li Mjung-baka!
No nepřipomíná vám to něco? ;-)

Mariinské divadlo

V sobotu jsem poprvé vkročila do proslulého Mariinského těatru. Budova samotná je krásná, a i přes poměrně vysoké vstupné rozhodně stojí za to se sem aspoň jednou vypravit, pokud zavítáte do StPetěrburgu. Bohužel volba představení už tak šťastná nebyla a byl to opravdu ZÁŽITEK, ovšem v negativním smyslu slova. Nepovažuji se za úplného neandrtálce v oblasti kulturního života, podstatnou roli v mém hudebně-divadelním vzdělání sehrálo cca 10 let prožitých v ZUŠce. Viděla jsem už v divadle leccos, ale teprve nyní jsem poprvé v životě chtěla opustit představení před jeho koncem a netrpělivě jsem čekala do přestávky. Nicméně nadšení ostatních mě trošku ukolébalo a nakonec jsem zůstala až do konce, ale s velkým sebezapřením. Musím vysvětlit to nadšení ostatních... Bylo nás 5. Já byla doslova zhnusená, domorodec Rus zíval (dělal víceméně doprovod a řidiče a podle chování a následného ústního potvrzení byl v divadle "párkrát", nejspíš protože se to v Rusku sluší než kvůli čemukoli jinému.) Dále jsem se k mé hrůze dozvěděla, že: Němka Sára je poprvé v životě na opeře a Francouzsky Em a Albane jsou POPRVÉ v životě v divadle! (Jak trefně poznamenal D: vždyť my jedna z prvních představení absolvovali kolektivně ještě na základní škole, tedy každý měl aspoň tuto minimální příležitost párkrát do roka trošku přičichnout ke kultuře, i když to pro většinu z nás bylo spíš ulejvání ze školy. Ale stejně, ať žije ta šíííleně kulturní Francie! Na čem že si to zakládají? ;-)) A tak holčiny podle mě byly úplně vedle z té spousty zlata na interiérech Mariinského a z operního zpěvu jako takového. Ale jako velké zklamání viděly fakt, že nerozumí, o čem se zrovna zpívá a že titulky jsou v ruštině. No nevím, je opera o rozumění každého slova a jak často čtete v opeře titulky? Měla jsem za to, že od toho jsou programy, které se prodávají před každým představením. Vždyť kdo by jinak chodil na všechny ty klasické Italy, dokud titulky v divadlech ještě nebyly?
Zpět k představení. Šlo o operu The Turn of the Screw britského skladatele Benjamina Brittena. Jestli na ni někdy někde narazíte, mé rozhodné doporučení zní: NE! Možná jsem jen příliš konzervativní a nevyspělý posluchač a možná to na mě bylo příliš moderní, nevím. Hudba i scéna byly hrozně ponuré, monotónní sóla, ve kterých jsem se úplně ztrácela a kolikrát jsem vůbec nebyla schopná rozpoznat, kdo zrovna zpívá. (A to jsem kromě Dimy byla jediná, kdo z nás rozuměl ruským titulkům). Doprovod orchestru bych místy přirovnala spíš k nějaké kakofonické změti zvuků, občas z ničeho nic bez návaznosti na děj zaznělo nějaké třísknutí, trhnutí strunou harfy apod. Obdivuji soubor hudebníků i herců! Neumím si představit, jak se jim podařilo nastudovat něco tak šíleného. (A to byl taky jeden z důvodů, proč zůstat do konce a ze slušnosti vzdát hold jejich dřině závěrečným potleskem.)
Byla to jednoznačně špatná volba a přišlo mi hrozně líto, že pro holky muselo být zrovna toto jejich první operní políbení. Na druhou stranu nejspíš vše, co teď uvidí a uslyší, jim vyrazí dech, v tom nejlepším smyslu. :-) Pro mě je to osobní výzva, tentokrát vybírám představení já a 26.10. je beru na Pucciniho. Ach jo, už vidím, jak budu zase při téhle japonské tragédii bulet... (Promiň D., vím, jak nesnášíš, když mluvím v hádankách. ;-))

Zase běhám!!! :-)

... i když ne tak docela podle mých představ, tedy ne venku v nádherně barevných parcích, voňavých podzimní hlínou a listím.
Od začátku svého pobytu tady jsem číhala na vhodnou příležitost k pravidelnému provozování nějaké sportovní aktivity. Do kufru jsem v srpnu (na úkor např. kozaček :-)) propašovala své dvě nejoblíbenější sportovní hromádky: plaveckou a běžeckou-teplejší.
Bazénů je tu fůra (desítky), většina z nich je ovšem malých kolem 20-25m, vstup je ve valné většině případů možný jen na nějakou formu permanentky a jen pro zajímavost je to poměrně drahá sranda. Ceny se pohybují kolem 200RUR (tedy cca 150 CZK) za 45min, resp. cca 30 min plavání a zbytek na převlečení před a po, sprchu a sušení vlasů. Na Podolí jsem na permici za 1,5hod poslední rok platila asi 90CZK, pro srovnání. Nicméně jsem si říkala, že aspoň touhle radostí se tu rozmazlovat budu, i bez toho si dost potěšení upírám. Skoro za rohem u koleje máme 50m bazén, který je ovšem od léta v rekonstrukci. Původní odhady na ukončení prací byly nejprve "do začátku" září, potom první polovina září, pak "v dvacatych" (což znamená kdykoli mezi 20. a 29. zářím), pak do konce září a při kontrole v poslední záříjové pondělí mi bylo doporučeno si zavolat koncem týdne. Vzhledem k tomu, že vstup je možný pouze na permanentku a ta platí 4 měsíce, čekání jsem vzdala. V Rusku totiž budu právě už jen 4 měsíce (do konce ledna) a protože dokončení oprav se pořád odkládá, finančně se mi nevyplatí permici kupovat. Ještě se vrátím k mé osobní návštěvě onoho rekonstruovaného bazénu. Minulé pondělí jsem se už nespokojila s přešlapováním před budovou bazénou, luštěním změti nepřehledných "aktuálních" informací na dveřích a nakukováním přes prosklené stěny v naději, že uvidím něco víc než jen stavební harampádí resp. že ho už neuvidím a bude na mě mrkat modravá hladina. Vešla jsem na staveniště a zamířila k jediným otevřeným dveřím. Tři OBŘÍ ženy mě hřmotně vyzvaly, ať vejdu a na to se zeptaly, koho že to jdu přihlásit na instruktory vedené hodiny plavání: "Dítě nebo manžela?" Když jsem směle prohlásila, že sebe a že instruktora nepotřebuju, že mi stačí jen obyčejná permice na volný vstup, všechny ty 3 dýně zvedly hlavy a podezíravě si mě prohlížely. Měla jsem sto chutí opáčit replikou o tom, že na tom nevidím nic špatného, že možná jen nechci vypadat jako ony. ;-) Ale radši jsem to spolkla. Připadala jsem si zase jako malá zlobivá drzá holka, jako už tisíckrát tady...
Už se blíží šťastný konec, nebojte.
Běhání venku jsem ještě v srpnu zavrhla vzhledem k ne úplně ideálnímu prostředí a kvůli přetrvávajícím zdravotním komplikacím z července. Dnes jsem už fit, ale pořádně jsem neběhala hodně dlouho (půl roku?) a vzduch tady je už dost čerstvý než abych v něm "začínala". Ještě jsem opatrná, kašel fuj fuj...
V pátek jsem dostala tip na prý moc pěkné fitko, jen asi 15 min chůze od naší koleje a za podezřele nízkou cenu. Dnes jsem si konečně našla čas si to pořádně prohlédnout. Co nám všem (zákazníky už je téměř celé 6. patro studentské koleje na ul. Ševčenko) na první pohled vyrazilo dech, je neuvěřitelně ochotný a přátelský personál. Sice nemluví anglicky, ale od toho jsem tu třeba já, že? ;-) Celkově to na mě zapůsobilo moc dobře, hezké prostředí, super vybavení. Jsou tu dva sály na aerobik a různé taneční hodiny, 1 cardio sál (běhátka!!!), 2 posilovny, sauna a bar/kavárna. Na studentskou průkazku dostanu tříměsíční permanentku za směšných cca 3 tisíce CZK, využívat můžu cokoli si zamanu, včetně lekcí aerobiku nebo třeba jógy a včetně sauny. Při vchodu mi šatnářka pověsí kabát do zvláštní oddělené šatničky a ještě dostanu ručník a vodu. Jediné omezení představují "happy hours" pro studenty - můžu chodit jen mezi 12 a 18 hodinou a jestli tam hodlám strávit třeba těch celých 6 hodin, je na mně. Nemá to chybu, s mým rozvrhem mám možnost se sem dostat tak 5x týdně. Víc než dost, jistě mi bude stačit míň. První testovací návštěva dnes byla zdarma (v Rusku?!) a já si jí pořádně dvě hodiny užívala. Radši nebudu upřesňovat, jak dlouho jsem z celkové doby cupkala na běhátku. Stačí když řeknu, že jsem byla štěstím bez sebe, že se nezadýchávám a hlavně nekašlu! Jistě mi hodně pomohla svižná chůze do školy a zpět, která skoro každý den po celý měsíc dělala cca 6km. Jsem zpátky! :-D Zítra tam zajdu koupit si permici a možná na chviličku do sauny, heč! Po dnešku mám pořádnou zásobu endorfinů, ani mě teď netrápí, že nám tak různě na koleji vypínají tu topení, tu horkou vodu tu elektřinu (!).
Takže kašlu na společné páteční hodiny salsy (speciálně pro studenty GSOM), které byly na seznamu jako potenciální náhradníci, ale které se později ukázaly jako spousta otravné byrokracie, stále se měnících finančních záloh a nevrácených peněz. A vzhledem k nedostatku tanečních partnerů musí těch pár mužských nešťastníků korzovat mezi více děvčaty, aby se na všechny dostalo. A žmoulat mokrou maďarskou nebo ruskou ruku a mačkat se tělo na tělo, jak se to v latinsko-amerických tancích sluší, k cizí mokré košili se mi zrovna moc nechce. D mě určitě za tuto volbu jedině pochválí. ;-)

Krteček

Tuhle jsem se cestou domů v "cikánském taxíku" bavila se spolužákem Xing Shi z Pekingu a ten mi vyprávěl o ohromně populárním českém animovaném filmu v době jeho dětství a jak je tahle pohádka stále hodně oblíbená i mezi dnešními dětmi, včetně jeho syna. No věřili byste, že je náš Krteček tak slavný? Smála jsem se na celé kolo, když mi Xing velmi procítěně s velkou láskou líčil nějaké příhody jako Jak krtek ke kalhotkám přišel (Ten díl, jak si obstaral ty fešné modré kapsáče s laclem, pamatujete?) a tlumočil mi čínské verze názvů některých dílů, krtečkových zvuků apod. Dokonce mi ukázal obrázek Krtečka na svém mobilu! No jen si to představte, v Petrohradě potkám třicetiletého Číňana, který měl v dětství nejraději pohádku o malém černém zvířátku od našeho Zdeňka Milera stejně jako já. Eb eb, já padám... :-)

Toulky podzimním Petrohradem

Včera byl úžasný raně podzimní den. Sluníčko svítilo, foukal vítr, teplota tak akorát na výlety, aby se člověk při chození nezapotil. Francouzky šly okouknout nějaký katolický kostel v centru (včetně nedělní bohoslužby) a já se s pomocí knižního průvodce, kterého jsem od D dostala někdy na jaře v Praze, vydala na procházku podvečerním městem, tentokrát Za bohatstvím carského Ruska. Procházela jsem neuvěřitelně romantickými místy a hádejte, kdo mi tam chyběl, aby to bylo úplně dokonalé. Ale pod sněhovou pokrývkou v době Vánoc to bude určitě taky stát za to. ;-)
Fotky opět najdete vpravo pod odkazem, snad se vám budou líbit stejně jako mně. (Jinak pokud by vás zajímalo, co je na té které fotce, je to v jejich názvu. Stačí tedy na ně najet myší a přečíst si to dole na liště.)

Kozačky

Heureka! Tak v pátek jsem je konečně sehnala. Jsou perfektní. Hnědé, bez vysokého podpatku, kožené a ne lakovky. Jsem šťastná, teď vím, že i když to balíku s oblečením z domova možná ještě chvíli potrvá, neumrznu jako Robert Falcon Scott, tedy zatím ne... :-D

Ratatouille

Jak jsem včera slíbila, dnes pro Vás mám minikurz francouzské gastronomie. Seznámím Vás s přípravou oblíbeného francouzského pokrmu ratatouille. Jde v podstatě o směs dušené zeleniny, jehož základem je lehce osmažená cibule (oignon) s česnekem (ail), pak hodně na jemno pokrájené cukety (courgette) a lilku (aubergine), dále červená a zelená paprika (poivron). Vše by se mělo nechat téměř do změknutí podusit bez podlévání a bez poklice, ke konci dušení nezapomeňte přidat několik pokrájených oloupaných rajčat (tomates) a ještě chvíli do změknutí dusit, dokud se nevyvaří všechna šťáva z rajčat. Zelenina by měla být pořád ve finální podobě rozpoznatelná, aby bylo co žvýkat, žádná jednotvárná kaše nelibé barvy. Pak odstavit ze sporáku a nechat aspoň 10 min zavřené pod pokličkou, aby se všechny chutě ustálily a promísily. Podle toho, co jsem zatím stačila pochytit, Francouzi si dnes libují v jednoduchých přirozených chutích, nepoužívají mnoho výrazného koření. Ratatouille si nicméně můžete okořenit trochou provensálského koření, ale běžně ji skoro ani nesolí. Podává se s rýží nebo francouzským chlebem. Je to ideální jídlo na večeři, lehké, téměř bez tuku a plné zeleniny. :-)



Omlouvám se, že jsem nepřipojila fotku finální verze pokrmu lákavě naaranžované na talíři. Ale protože nám veškerá příprava v těchto bojových podmínkách zabrala téměř dvě hodiny, během kterých nám oběma pořádně vyhládlo, úplně jsem před konzumací zapomněla na závěrečnou fotografii a příliš rychle bylo všechno jídlo fuč, tak se musíte spokojit s těmi "pracovními" (fáze před závěrečným přidáním rajčat). :-)
Bon apetit.



Jen tak na okraj, počasí tu pořád vládne nádherně slunečné, pravděpodobně do zítřka... Dneska jsme si proto s Em udělali po škole procházku konečně k Finskému zálivu a tady je tedy ještě pár úlovků s modrou oblohou. Možná naposledy, než nás tu přikryje podzimní šero-mlha. ;-)
(na prostřední fotografii zaparkovaný, chcete-li zabudovaný :-D, tanker a na poslední pohled na průmyslové doky)