Midterms

Tak jsme se přehoupli přes pololetí. Ve škole teď všichni zápasíme s midterms, tedy pololetními zkouškami, já mám dnes konečně za sebou velmi obávanou písemku a esej z EU-Russia relations. Jak úspěšně se zatím neví, ale předpokládám, že by se v konečném výsledku mohlo odrazit mé několikadenní úsilí završené dnes ve 4 ráno místního času. ;-) Tak si říkám, jestli je vám známý místní způsob ve známkování studentů. Pro mě to byla nová a VELMI šokující informace, jen podotýkám, že se nejedná o ruské specifikum - podle slov Em toto existuje i na některých školách ve Francii například. Tak tedy: známky za jednotlivé písemky a ve výsledku i závěrečné hodnocení kurzu závisí nejen na výkonu jednotlivce, ale i na celkovém výsledku třídy. Hodnotící schéma je následující:



Jinými slovy, všichni projdou, známky odpovídají našim 1 až 3 a všechny testy jsou koncipovány tak, aby se vždycky dalo určit pořadí nejlepších 10%, dalších 25% atd. (Proto podle mě ty všudy přítomné eseje, kdy navíc každý má jiné téma, takže se těžko srovná obtížnost resp. kvalita práce. Na konci semestru možná přidám ještě jedno "kritérium" známkování, ovšem zatím nebudu šířit neověřenou nelichotivou informaci o místních lektorech a necháme se překvapit.)
Do konce týdne si budu hovět a jen tak lehce něco "podělám", jak říká maminka, zítra se těším do fitka a na ruštinu a zkusím sem zase něco napsat a dohnat tak dluhy vůči mým věrným a tolik zanedbávaným čtenářům. Poslední minimálně dva týdny byly fakt šílené, ale to je už skoro standard, když se chce toho stihnout co nejvíc. :-) Ale teď by to mělo na pár týdnů zase polevit. V úterý je státní svátek a aby jsme si ho mohli pořádně užít, jdeme vyjímečně do školy v sobotu místo pondělka a od neděle tak máme celé 3 dny volno. Paráda. Zítra odpoledne přijíždí na návštěvu k Em její rodiče a 2 mladší sourozenci. Oni se pochopitelně moc těší na prohlídku města a na svou dlouho postrádanou dceru (neviděla je od začátku léta, kdy byla na dvouměsíční stáži v HongKongu), my se těšíme na dodávku francouzských gastronomických specialit. Seznam věcí pokryl celou A4, pokud to projde bez problémů celnicí, budou na pokoji 621 zase hody. :-) Em překvapila. Posledních pár dní jsme vymýšlely program pro její rodinu, jezdily prstem po mapě Petrohradu, plánovaly divadlo, prohlídky pamětihodností, rezervovaly místa v dobrých restauracích, promýšlely procházky v centru. No a včera Em přišla s tím, že dostanu kopii jejich programu a pokud budu chtít, můžu se kdykoli připojit, včetně restaurací a spol. A na mé rozpaky mě tisíckrát ujišťovala, že to rozhodně nedělá ze soucitu se svou spolubydlící, která teď bude asi 4 noci v pokojíku na koleji sama, ale prostě protože mě tam CHCE. Je to víc než milé a nečekala jsem to. Určitě se ráda ve volné chvíli k nim přidám, o zábavu bude bez pochyb postaráno - oni nemluví anglicky a já mluvím velmi neuměle francouzsky. :-)

Ještě pár fotek, ať víte, že pořád ještě vypadám jako člověk. :-)
První z dnešního večera - rozmotávám "zacuchané" papuče, pračka mi je k nerozeznání sežvýkala. Druhá dělám květákové placičky, mňam mňam. Třetí - bliny ruleeeeez! :-D (O obsahu hrníčku si myslete, že to je džusík.) Čtvrtá - takhle se dělá management v Rusku. :-)

Nestíhám...

Zdálo se mi, že už je to věčnost, co jsem něco "postla" na blog a ono je to jen týden. Nemusíte mít obavy, nic zlého se neděje, jen jsem v šíleném shonu. Ve škole je teď pěkný šrumec, většinou se vracím domů kolem 9, 10 večer, poslední síly použiju na uklohnění něčeho jednoduchého do žaludku a pak příprava na další den. Spát chodím bohužel pořád podle českého harmonogramu - většinou kolem 2 ráno (no jen si všimněte, v kolik hodin byl publikován tento článeček ;-)), ale nějak to dřív ne a ne vycházet.
Ve škole se nám plně rozběhl poslední kurz, na který jsme od srpna čekali - Consulting Project. Jde spíš o polo-pracovní aktivitu než studium v klasické podobě, hrajeme si na konzultanty :-), děláme na konkrétním úkolu pro konkrétní finskou firmu a já mám to (ne)štěstí pracovat pro firmu, která naše výsledky skutečně potřebuje pro svou další práci a rozvoj v Rusku a tak nás to stojí už od samého začátku projektu spooooustu volného času a energie (třeba dneska skoro celý den, je sobota!). Ale nestežuju si, je to rozhodně výzva a firma i projekt vypadá velmi zajímavě. (Ostatní skupiny většinou dělají na nějakých doplňujících, ne tak zásadních výzkumech a tak sice nejsou tolik pod tlakem, ale taky chybí motivace.) No, držte nám palce, mám pocit, že do konce projektu (těsně před Vánoci) budu šedivá.
Mezitím proběhlo několik zásadních a velice vydařených oslav obžerství, chcete-li gastronomických počinů: Mohamed Husein z Egypta slavil konec ramadánu, Číňan Xing uspořádal Chinese Food Party na našem 6. patře, ve všední den - ve středu po škole jsme měli první (a vzhledem k finanční náročnosti s velkou pravděpodobností také nejspíš poslední) soukromou komorní Kaviár decadent party a dnes večer tu byla National Food Party - všichni vařili něco z vlastní národní kuchyně. Jojo, a stejně se točí... pořád kolem jídla. :-)
Mějte krásnou neděli. Já jdu chrnět a po poledni vyrážíme asi na 4 hodinovou prohlídku Ruského muzea... pá.

Buďte vítáni!

S radostí vítáme prezidenta Korejské republiky Li Mjung-baka!
No nepřipomíná vám to něco? ;-)

Mariinské divadlo

V sobotu jsem poprvé vkročila do proslulého Mariinského těatru. Budova samotná je krásná, a i přes poměrně vysoké vstupné rozhodně stojí za to se sem aspoň jednou vypravit, pokud zavítáte do StPetěrburgu. Bohužel volba představení už tak šťastná nebyla a byl to opravdu ZÁŽITEK, ovšem v negativním smyslu slova. Nepovažuji se za úplného neandrtálce v oblasti kulturního života, podstatnou roli v mém hudebně-divadelním vzdělání sehrálo cca 10 let prožitých v ZUŠce. Viděla jsem už v divadle leccos, ale teprve nyní jsem poprvé v životě chtěla opustit představení před jeho koncem a netrpělivě jsem čekala do přestávky. Nicméně nadšení ostatních mě trošku ukolébalo a nakonec jsem zůstala až do konce, ale s velkým sebezapřením. Musím vysvětlit to nadšení ostatních... Bylo nás 5. Já byla doslova zhnusená, domorodec Rus zíval (dělal víceméně doprovod a řidiče a podle chování a následného ústního potvrzení byl v divadle "párkrát", nejspíš protože se to v Rusku sluší než kvůli čemukoli jinému.) Dále jsem se k mé hrůze dozvěděla, že: Němka Sára je poprvé v životě na opeře a Francouzsky Em a Albane jsou POPRVÉ v životě v divadle! (Jak trefně poznamenal D: vždyť my jedna z prvních představení absolvovali kolektivně ještě na základní škole, tedy každý měl aspoň tuto minimální příležitost párkrát do roka trošku přičichnout ke kultuře, i když to pro většinu z nás bylo spíš ulejvání ze školy. Ale stejně, ať žije ta šíííleně kulturní Francie! Na čem že si to zakládají? ;-)) A tak holčiny podle mě byly úplně vedle z té spousty zlata na interiérech Mariinského a z operního zpěvu jako takového. Ale jako velké zklamání viděly fakt, že nerozumí, o čem se zrovna zpívá a že titulky jsou v ruštině. No nevím, je opera o rozumění každého slova a jak často čtete v opeře titulky? Měla jsem za to, že od toho jsou programy, které se prodávají před každým představením. Vždyť kdo by jinak chodil na všechny ty klasické Italy, dokud titulky v divadlech ještě nebyly?
Zpět k představení. Šlo o operu The Turn of the Screw britského skladatele Benjamina Brittena. Jestli na ni někdy někde narazíte, mé rozhodné doporučení zní: NE! Možná jsem jen příliš konzervativní a nevyspělý posluchač a možná to na mě bylo příliš moderní, nevím. Hudba i scéna byly hrozně ponuré, monotónní sóla, ve kterých jsem se úplně ztrácela a kolikrát jsem vůbec nebyla schopná rozpoznat, kdo zrovna zpívá. (A to jsem kromě Dimy byla jediná, kdo z nás rozuměl ruským titulkům). Doprovod orchestru bych místy přirovnala spíš k nějaké kakofonické změti zvuků, občas z ničeho nic bez návaznosti na děj zaznělo nějaké třísknutí, trhnutí strunou harfy apod. Obdivuji soubor hudebníků i herců! Neumím si představit, jak se jim podařilo nastudovat něco tak šíleného. (A to byl taky jeden z důvodů, proč zůstat do konce a ze slušnosti vzdát hold jejich dřině závěrečným potleskem.)
Byla to jednoznačně špatná volba a přišlo mi hrozně líto, že pro holky muselo být zrovna toto jejich první operní políbení. Na druhou stranu nejspíš vše, co teď uvidí a uslyší, jim vyrazí dech, v tom nejlepším smyslu. :-) Pro mě je to osobní výzva, tentokrát vybírám představení já a 26.10. je beru na Pucciniho. Ach jo, už vidím, jak budu zase při téhle japonské tragédii bulet... (Promiň D., vím, jak nesnášíš, když mluvím v hádankách. ;-))

Zase běhám!!! :-)

... i když ne tak docela podle mých představ, tedy ne venku v nádherně barevných parcích, voňavých podzimní hlínou a listím.
Od začátku svého pobytu tady jsem číhala na vhodnou příležitost k pravidelnému provozování nějaké sportovní aktivity. Do kufru jsem v srpnu (na úkor např. kozaček :-)) propašovala své dvě nejoblíbenější sportovní hromádky: plaveckou a běžeckou-teplejší.
Bazénů je tu fůra (desítky), většina z nich je ovšem malých kolem 20-25m, vstup je ve valné většině případů možný jen na nějakou formu permanentky a jen pro zajímavost je to poměrně drahá sranda. Ceny se pohybují kolem 200RUR (tedy cca 150 CZK) za 45min, resp. cca 30 min plavání a zbytek na převlečení před a po, sprchu a sušení vlasů. Na Podolí jsem na permici za 1,5hod poslední rok platila asi 90CZK, pro srovnání. Nicméně jsem si říkala, že aspoň touhle radostí se tu rozmazlovat budu, i bez toho si dost potěšení upírám. Skoro za rohem u koleje máme 50m bazén, který je ovšem od léta v rekonstrukci. Původní odhady na ukončení prací byly nejprve "do začátku" září, potom první polovina září, pak "v dvacatych" (což znamená kdykoli mezi 20. a 29. zářím), pak do konce září a při kontrole v poslední záříjové pondělí mi bylo doporučeno si zavolat koncem týdne. Vzhledem k tomu, že vstup je možný pouze na permanentku a ta platí 4 měsíce, čekání jsem vzdala. V Rusku totiž budu právě už jen 4 měsíce (do konce ledna) a protože dokončení oprav se pořád odkládá, finančně se mi nevyplatí permici kupovat. Ještě se vrátím k mé osobní návštěvě onoho rekonstruovaného bazénu. Minulé pondělí jsem se už nespokojila s přešlapováním před budovou bazénou, luštěním změti nepřehledných "aktuálních" informací na dveřích a nakukováním přes prosklené stěny v naději, že uvidím něco víc než jen stavební harampádí resp. že ho už neuvidím a bude na mě mrkat modravá hladina. Vešla jsem na staveniště a zamířila k jediným otevřeným dveřím. Tři OBŘÍ ženy mě hřmotně vyzvaly, ať vejdu a na to se zeptaly, koho že to jdu přihlásit na instruktory vedené hodiny plavání: "Dítě nebo manžela?" Když jsem směle prohlásila, že sebe a že instruktora nepotřebuju, že mi stačí jen obyčejná permice na volný vstup, všechny ty 3 dýně zvedly hlavy a podezíravě si mě prohlížely. Měla jsem sto chutí opáčit replikou o tom, že na tom nevidím nic špatného, že možná jen nechci vypadat jako ony. ;-) Ale radši jsem to spolkla. Připadala jsem si zase jako malá zlobivá drzá holka, jako už tisíckrát tady...
Už se blíží šťastný konec, nebojte.
Běhání venku jsem ještě v srpnu zavrhla vzhledem k ne úplně ideálnímu prostředí a kvůli přetrvávajícím zdravotním komplikacím z července. Dnes jsem už fit, ale pořádně jsem neběhala hodně dlouho (půl roku?) a vzduch tady je už dost čerstvý než abych v něm "začínala". Ještě jsem opatrná, kašel fuj fuj...
V pátek jsem dostala tip na prý moc pěkné fitko, jen asi 15 min chůze od naší koleje a za podezřele nízkou cenu. Dnes jsem si konečně našla čas si to pořádně prohlédnout. Co nám všem (zákazníky už je téměř celé 6. patro studentské koleje na ul. Ševčenko) na první pohled vyrazilo dech, je neuvěřitelně ochotný a přátelský personál. Sice nemluví anglicky, ale od toho jsem tu třeba já, že? ;-) Celkově to na mě zapůsobilo moc dobře, hezké prostředí, super vybavení. Jsou tu dva sály na aerobik a různé taneční hodiny, 1 cardio sál (běhátka!!!), 2 posilovny, sauna a bar/kavárna. Na studentskou průkazku dostanu tříměsíční permanentku za směšných cca 3 tisíce CZK, využívat můžu cokoli si zamanu, včetně lekcí aerobiku nebo třeba jógy a včetně sauny. Při vchodu mi šatnářka pověsí kabát do zvláštní oddělené šatničky a ještě dostanu ručník a vodu. Jediné omezení představují "happy hours" pro studenty - můžu chodit jen mezi 12 a 18 hodinou a jestli tam hodlám strávit třeba těch celých 6 hodin, je na mně. Nemá to chybu, s mým rozvrhem mám možnost se sem dostat tak 5x týdně. Víc než dost, jistě mi bude stačit míň. První testovací návštěva dnes byla zdarma (v Rusku?!) a já si jí pořádně dvě hodiny užívala. Radši nebudu upřesňovat, jak dlouho jsem z celkové doby cupkala na běhátku. Stačí když řeknu, že jsem byla štěstím bez sebe, že se nezadýchávám a hlavně nekašlu! Jistě mi hodně pomohla svižná chůze do školy a zpět, která skoro každý den po celý měsíc dělala cca 6km. Jsem zpátky! :-D Zítra tam zajdu koupit si permici a možná na chviličku do sauny, heč! Po dnešku mám pořádnou zásobu endorfinů, ani mě teď netrápí, že nám tak různě na koleji vypínají tu topení, tu horkou vodu tu elektřinu (!).
Takže kašlu na společné páteční hodiny salsy (speciálně pro studenty GSOM), které byly na seznamu jako potenciální náhradníci, ale které se později ukázaly jako spousta otravné byrokracie, stále se měnících finančních záloh a nevrácených peněz. A vzhledem k nedostatku tanečních partnerů musí těch pár mužských nešťastníků korzovat mezi více děvčaty, aby se na všechny dostalo. A žmoulat mokrou maďarskou nebo ruskou ruku a mačkat se tělo na tělo, jak se to v latinsko-amerických tancích sluší, k cizí mokré košili se mi zrovna moc nechce. D mě určitě za tuto volbu jedině pochválí. ;-)

Krteček

Tuhle jsem se cestou domů v "cikánském taxíku" bavila se spolužákem Xing Shi z Pekingu a ten mi vyprávěl o ohromně populárním českém animovaném filmu v době jeho dětství a jak je tahle pohádka stále hodně oblíbená i mezi dnešními dětmi, včetně jeho syna. No věřili byste, že je náš Krteček tak slavný? Smála jsem se na celé kolo, když mi Xing velmi procítěně s velkou láskou líčil nějaké příhody jako Jak krtek ke kalhotkám přišel (Ten díl, jak si obstaral ty fešné modré kapsáče s laclem, pamatujete?) a tlumočil mi čínské verze názvů některých dílů, krtečkových zvuků apod. Dokonce mi ukázal obrázek Krtečka na svém mobilu! No jen si to představte, v Petrohradě potkám třicetiletého Číňana, který měl v dětství nejraději pohádku o malém černém zvířátku od našeho Zdeňka Milera stejně jako já. Eb eb, já padám... :-)