Toulky podzimním Petrohradem

Včera byl úžasný raně podzimní den. Sluníčko svítilo, foukal vítr, teplota tak akorát na výlety, aby se člověk při chození nezapotil. Francouzky šly okouknout nějaký katolický kostel v centru (včetně nedělní bohoslužby) a já se s pomocí knižního průvodce, kterého jsem od D dostala někdy na jaře v Praze, vydala na procházku podvečerním městem, tentokrát Za bohatstvím carského Ruska. Procházela jsem neuvěřitelně romantickými místy a hádejte, kdo mi tam chyběl, aby to bylo úplně dokonalé. Ale pod sněhovou pokrývkou v době Vánoc to bude určitě taky stát za to. ;-)
Fotky opět najdete vpravo pod odkazem, snad se vám budou líbit stejně jako mně. (Jinak pokud by vás zajímalo, co je na té které fotce, je to v jejich názvu. Stačí tedy na ně najet myší a přečíst si to dole na liště.)

Kozačky

Heureka! Tak v pátek jsem je konečně sehnala. Jsou perfektní. Hnědé, bez vysokého podpatku, kožené a ne lakovky. Jsem šťastná, teď vím, že i když to balíku s oblečením z domova možná ještě chvíli potrvá, neumrznu jako Robert Falcon Scott, tedy zatím ne... :-D

Ratatouille

Jak jsem včera slíbila, dnes pro Vás mám minikurz francouzské gastronomie. Seznámím Vás s přípravou oblíbeného francouzského pokrmu ratatouille. Jde v podstatě o směs dušené zeleniny, jehož základem je lehce osmažená cibule (oignon) s česnekem (ail), pak hodně na jemno pokrájené cukety (courgette) a lilku (aubergine), dále červená a zelená paprika (poivron). Vše by se mělo nechat téměř do změknutí podusit bez podlévání a bez poklice, ke konci dušení nezapomeňte přidat několik pokrájených oloupaných rajčat (tomates) a ještě chvíli do změknutí dusit, dokud se nevyvaří všechna šťáva z rajčat. Zelenina by měla být pořád ve finální podobě rozpoznatelná, aby bylo co žvýkat, žádná jednotvárná kaše nelibé barvy. Pak odstavit ze sporáku a nechat aspoň 10 min zavřené pod pokličkou, aby se všechny chutě ustálily a promísily. Podle toho, co jsem zatím stačila pochytit, Francouzi si dnes libují v jednoduchých přirozených chutích, nepoužívají mnoho výrazného koření. Ratatouille si nicméně můžete okořenit trochou provensálského koření, ale běžně ji skoro ani nesolí. Podává se s rýží nebo francouzským chlebem. Je to ideální jídlo na večeři, lehké, téměř bez tuku a plné zeleniny. :-)



Omlouvám se, že jsem nepřipojila fotku finální verze pokrmu lákavě naaranžované na talíři. Ale protože nám veškerá příprava v těchto bojových podmínkách zabrala téměř dvě hodiny, během kterých nám oběma pořádně vyhládlo, úplně jsem před konzumací zapomněla na závěrečnou fotografii a příliš rychle bylo všechno jídlo fuč, tak se musíte spokojit s těmi "pracovními" (fáze před závěrečným přidáním rajčat). :-)
Bon apetit.



Jen tak na okraj, počasí tu pořád vládne nádherně slunečné, pravděpodobně do zítřka... Dneska jsme si proto s Em udělali po škole procházku konečně k Finskému zálivu a tady je tedy ještě pár úlovků s modrou oblohou. Možná naposledy, než nás tu přikryje podzimní šero-mlha. ;-)
(na prostřední fotografii zaparkovaný, chcete-li zabudovaný :-D, tanker a na poslední pohled na průmyslové doky)

Novgorod Veliký

Včera jsme si udělali po dlouhé době pořádný výlet a to do starého ruského města, jež zdobí honosné jméno Novgorod Veliký. Založeno bylo v 8. století, první oficiální zmínka pochází z r. 859. Mezi 9. a 12. stoletím byl Novgorod prvním hlavním městem, později druhým po Kijevu (dnešní Ukrajina) nejvýznamnějším centrem Staroruského státu a hlavním městem Novgorodské země až do jejího podrobení Moskevským knížectvím v r. 1478.
Autobus nás nabral brzy ráno, aby nás později vysadil ve městě vzdáleném 3 hodiny jihozápadním směrem od "domácího" Pitěru. Původně jsem měla v plánu ulovit pro vás nějaké fotečky okolní krajiny z autobusu, ale jak už je mým hloupým zvykem, jen co ucítím první drncání dopravního prostředku, jímá se mě dřímota. Tak snad vám pro tentokrát bude stačit, když řeknu, že země je stejně placatá jako naše jižní Morava, pořád ještě zelená (dnes jsem ale viděla už první zlatě olistěné javory) a podél cest je to jedna dřevěná chaloupka vedle druhé. Trošku jako naše staré roubenky. Snad se mi podaří je někdy příště vyfotit.


V Novgorodu jsme měli objednanou prohlídku historické části města s anglicky mluvící průvodkyní (doslova jeden pravoslavný kostelík vedle druhého, nejznámější Chrám sv. Sofie) a odpoledne jsme si na hodinku vyjeli na lodi po řece Volchov. Schválně si na fotce všimněte, jak je široká, místy jsem z lodi neviděla ani jeden břeh. :-) No a po celém dnu chození, okukování památek a focení jsme zaslouženě usedli k bohatě prostřené tabuli v restauraci Dětinec umístěné v hradbách starého Kremlu. Musím říct, že prostředí restaurace i jídlo bylo báječné, rozhodně nejlepší krmě, které se mi zatím v Rusku dostalo. A hlavně toho bylo dost! Naše večeře vypadala takto: mors (sladký nealko nápoj z brusinek), pestrý zeleninový salát s kysanou smetanou a vejcem natvrdo, tmavý ruský chléb, pěkně hustý hovězí vývar, vepřové na žampionech v něčem, co vypadalo jako vaječná omeleta se zeleninovou oblohou a vařeným bramborem obaleným v kopru (asi nejčastěji používaná bylinka, cpou ho do všeho, k mojí smůle ;-)) a jako zákusek samozřejmě bliny, buď s medem nebo kysanou smetanou (taky skoro povinná součást každého druhého jídla) a sladký černý čaj. Sotva jsme pak měli sílu se odvalit zpátky do autobusu. Já vím, že obžerství je hřích, když ale ono to bylo všechno tak straaašně dobré.:-) A ještě že jsme se tak dobře napchali, protože cestou zpět do Sankt Petěrburgu jsme uvízli v pořádné dopravní zácpě a tak jsme do města dorazili v době, kdy mosty byli zavřené (ve skutečnosti doslova otevřené, tedy otevřené pro lodě = zavřené pro auta). Takže jsme byli sice už skoro doma, ale protože bydlíme na jednom z mnoha městských ostrovů, tak samozřejmě na špatné straně řeky a tak nezbývalo než čekat ještě další hodinu než byl most opět sjízdný a my se tak dostali na kolej ve 3 ráno. Měli jsme štěstí, že hlídač byl tentokrát v neobvykle dobrém rozpoložení a tak jsme směle mohli vypustit běžnou taktiku marného bušení a pokřikování, pokusů vlézt dovnitř oknem apod., neboť hned po prvním zaťukání jsme byli vzati na milost a vpuštěni dovnitř. Divte se nebo ne, ale panují tady přísná pravidla: kolej se zavírá bezpodmínečně v 1 ráno a otevírá v 6. A tak je více než běžné, že poté, co nešťastník po nočních radovánkách v místních restauračních zařízeních překoná peripetie s otevřenými/zavřenými mosty (většina v úvahu připadajících podniků je samozřejmě mimo náš ostrov) a přežije bez úhony odvoz "černým" taxíkem, musí čelit nesmlouvavosti kolejních hlídačů (do seznamu nejdůležitějších povolání na světě si vedle šatnářky a uklízečky přidávám kolejní hlídače v Pitěru) a čeká jako truhlík před dveřmi koleje do 6 ráno. I když se třeba jedná o osazenstvo celého 6. patra, nebo možná právě proto (?).
No ale nějak jsem odběhla… výlet se nám nesmírně vydařil. Počasí nám od soboty přeje, takže obzvláště projížďka lodí po novgorodské řece Volchov se sluněním na přídi v téměř letní rozhalence nechť zůstane navždy nezapomenuta! :-)

(Další fotky najdete pod odkazem vpravo na liště v sekci "Moje krátká videa a fotky z Ruska".)

Konečně se něco děje

Po minulém týdnu, kdy jsem pár dní proležela na koleji v posteli, abych se zbavila nepříjemného nachlazení (nemusíte mít obavy, už jsem zase jako rybička), přišla konečně nějaká akce. Ve škole je to už trochu zajímavější, resp. už to vyžaduje nějakou domácí přípravu a v závislosti na druhu kurzu to někdy zabere opravdu hodně času a občas je to bohužel docela otrava (nejsem moc zběhlá v pročítání smluv ani v češtině, natož v angličtině).
Ještě jednou se vrátím ke kurzu ruštiny. Přeci jen jsme se tento týden rozhodli odštěpit a vytvořit samostatnou pětičlennou skupinku pokročilých. Nová učitelka je velmi nápomocná a průběžně si dělá poznámky o jevech, které nám v ruském jazyce dělají problémy, abychom se k nim v následujících hodinách mohli vrátit (maminko, např. chuťovky květnatého ruského jazyka jako: оговориться/уговориться/проговориться). Dostali jsme od ní úžasnou nabídku, jestli bychom se vzhledem k naší pokročilé úrovni v rámci našich standardních hodin ruštiny na univerzitě nechtěli připravit k mezinárodně certifikované zkoušce TORFL. Na vysvětlenou, TORFL je certifikace podle asociace ALTE, stejně jako TOEFL pro angličtinu. Celkem má 6 úrovní, nejvyšší je TORFL-4, pro kterou musíte mít znalosti téměř rodilého mluvčího. Protože i v rámci naší nové skupiny nejsme všichni na úplně stejné znalostní úrovni, rozhodne se teprve v průběhu semestru, kdo se pokusí o TORFL-2 nebo TORFL-3. Já jsem si zkusila doma bez přípravy udělat nějaké gramatické testy z TORFL-2 (odpovídá zhruba základní státnici, kterou jsem v 16 dělala z angličtiny), úspěšnost se pohybovala v rozmezí 91-96%. Ovšem gramatika je pro mě asi to nejsnazší. Pak je tu ještě porozumění čtenému textu, poslech, psaní (odborné formy, jako obchodní dopis, sdělení, objednávka, žaloba ap.) a dialog na odborná témata. Ale vzhledem k tomu, že jsem ruštinu v podstatě neviděla 2 roky, myslím, že když si trochu máknu, mohla bych se pokusit o TORFL-3. K úspěšnému získání certifikátu stačí dosáhnout min 66% z každé části. Takže volba je jasná, jdu do toho, už jenom proto, že normálně bych za přípravný kurz k této zkoušce tady dala v přepočtu asi 20 tis. CZK a takhle zaplatím jenom za samotný certifikát (a možná ani to ne). Stejně jsem to měla v plánu, ale původně jsem chtěla přípravu a samotnou zkoušku dělat až po návratu v ČR. Tak mi držte palce, už teď mám práce nad hlavu. Ale vy, kdo mě znáte, víte, že jazyky mě hooodně baví, tak snad to klapne. :-)
Ale protože přeci jen v souhrnu učení moc nemám, v přestávkách mezi přednáškami se snažím utíkat do nějakého ne příliš vzdáleného muzea. Takže předevčírem jsem si jen tak sama zašla do Muzea antropologie a etnografie - Kunstkamera, nejstarší muzeum, založené Petrem I. Kromě moc pěkných etnografických sbírek (jako náš Náprstek, ale větší) je právě tady umístěná unikátní sbírka anatomických anomálií a kuriozit, díky které je Kunstkamera známá po celém světě. Strávila jsem tam dvě hodiny a protože byla středa kolem oběda, v muzeu nebyla skoro ani noha a tak jsem si to pořádně v klídku užila. Nicméně tomu, komu se nelíbily Bodies, nedoporučuji...
No a včera, abych se přes den nenudila čekáním na podvečerní hodinu ruštiny, jsem si na pár hodin odskočila do Ermitáže. Byla to má druhá návštěva a jistě mě jich čeká ještě spousta. Ostatně jako studentku Petrohradské univerzity mě to nestojí ani kopejku. Ale je to jedno z mála míst, kde, myslím, pro bezplatný vstup akceptují bez problémů i ISIC.
Jinak ještě ke vstupenkám, ať už je to kamkoli. Už se mi celkem úspěšně daří předstírat ruskou studentku, protože do Kunstkamery mě to stálo 50RUR místo 100RUR pro zahraniční studenty. Stačí si pečlivě předem nacvičit: "Студенческий, пожалуйста!", dostatečně rusky se mračit a přitisknout svůj studentský průkaz na sklo přepážky a je to. :-) Navíc na rozdíl od většiny ostatních exchange studentů nepotřebuji anglicky mluvícího průvodce, který by mi tlumočil ruské popisky u exponátů.

Na sobotu mám v plánu odpočinek a osamocené toulky městem (úspěšně odmítám pozvání na společné holčičí nákupy ;-)) a v neděli asi pojedeme organizovaně na výlet do Novgorodu (cca 3hod JV směrem). Sice jsem si tam chtěla udělat výlet nějak odděleně v menší skupince, abychom měli více prostoru a volnosti si to pořádně užít, ale vzhledem k tomu, že jsme už týden bez pasů (a budem ještě tak 8 týdnů), tak se mi to moc riskovat nechce. Oficiálně totiž bez pasu nesmíte vycestovat mimo petrohradskou oblast. Mimochodem obdobné pravidlo platí i pro turisty, kteří při žádosti o víza a později při vyplňování migrační karty v letadle, uvedou jako místo pobytu pouze Petrohrad (musíte vyjmenovat všechna místa, která máte v plánu navštívit).
Tak všem krásný víkend. Papa.

Pošta

Dnes jsem se konečně zeptala na přesnou adresu naší koleje a způsob, jakým se ke své poště dostat. Takže pokud kdykoli během mého pobytu tady pocítíte náhlou touhu obšťastnit mě nějakým tím českým psaným slovíčkem, řekněte si a já vám obratem mailem dodám svojí adresu a na oplátku vám taky pošlu hezký obrázek z Pitěru. Jen upozorňuju na to, že pokud byste snad někdo chtěl posílat cokoli cennějšího než pohlednici (třeba mramorovou bábovku :-D), tak pak necháváme vše posílat raději přímo na univerzitu do kanceláře pro výměnné studenty. Nicméně ani tato varianta zatím není otestovaná. Uvidíme, kdy dorazí vymodlený megabalík od D, který opustil ústav pražské pošty tuto neděli 14.9. Držte mu, prosím, i za mě palce. Jsou v něm kozačky, kabáty, rukavice, čepice, roláky... :-P Předpověď počasí podle MSN dnes totiž hlásí 8C, feels like 5C.

V říši divů aneb překvapení milá i nemilá

Platba kartou
Tak začnu třeba už zmíněným placením kartou. Většina velkých obchodů se tváří, že akceptují placení kartou a jejich vstupní dveře nebo pokladny sice zdobí nálepky většiny známých kartových společností, ale tohle (zkrášlení výkladů) je zřejmě jediný upřímný záměr, s kterým to dělají. Platili jsme kartou zatím jen dvakrát. Poprvé v IKEA, kde to šlo bez problémů (zcela určitě jen díky švédské firemní politice). Podruhé a pro mě rozhodně naposledy to bylo v největším (!) místním hypermarketu. Nejenže div nezestárnete při čekání na reakci terminálu, ale ještě si počekáte během toho, co si obsluhující personál se zjevnou nedůvěrou prohlíží vaší "cizí" kartu. No a protože moje VISA nevyžaduje při placení v obchodě zadání pinu, vzbudilo to na pokladně nemalý údiv a jako aspoň nějakou záruku jsem jim musela ukázat pas, resp. jeho kopii (z bezpečnostních důvodů většina z nás nosí při sobě jen kopii pasu). Náhodou s námi byl ruský buddiek od Em a ten mě ujistil, že toto je skutečně běžný postup. Jinak by mě asi nikdo nepřesvědčil, že pokladní musí vidět můj pas. Pak jsem podepsala asi 4 různé účtenky a bylo. Celá "hi-tech" transakce trvala asi čtvrt hodiny, z toho by se můj učitel Retailu nejspíš osypal. Takže mi i nadále nezbývá, než přispívat prostřednictvím bankomatů na provoz ubohých bankovních společností… :-P

Restaurace
Nechodím tu moc často po hospodách, ale přeci jen pár jsem jich už navštívila a musím přiznat, že ceny všech nápojů mi nepřestávají vyrážet dech. Nejlevnější pití stejně jako v ČR je pivo, ovšem půl litru místního ruského piva přijde na 90 RUR (cca 61 CZK). Pro holku z Plzně je to hodně trpký ležák.
Café au Lait, nebo chcete-li Latté mě onehdá přišlo na 139 RUR (95 CZK).
Za 0,7 láhev vody, myslím, chtěli asi 150 RUR (103 CZK).
atd.
Dodávám, že nešlo rozhodně o žádné přepychové restaurace. Nabídkou, kvalitou jídel i obsluhy bych to typla na běžnou pizzerii v Praze, tedy zařízení, kam jsem téměř rok a půl chodila na obědy. Tady opravdu dlouze hledám v jídelním lístku, co si dám… a proto už druhý týden jím radši v bakalářské menze (magisterská je drahá jako místní restaurace a dost hnusná i v porovnání s VŠE) nebo na koleji. ;-) Jen pro představu, ceny v ruských fastfoodech začínají na cca 70 CZK za 1 tenounkou palačinku. Nicméně příště, až se rozhodnu pro nějaké restaurační zařízení, rozhodně nepůjdu s Francouzi do pizzerie (jak jim se stýská po jejich bagetách a rajčatech s mozzarelou!) a mám v plánu navštívit nějakou hospůdku s vyhlášenou místní nebo kavkazskou kuchyní, jsou prý vynikající.
Mimochodem podle informací od domorodců ceny veškerého zboží a služeb v Petrohradu prý vzrostly za poslední půl rok asi o 20-30%, takže sbohem levnému živobytí a turistickému ráji. Tedy aspoň pro Čechy sbohem, my nejsme dostatečně ze "Západu".

Lidé
Ulice jsou většinu dne přeplněny davy lidí, všichni se tváří hrozně zamračeně, narážejí do sebe spěchajíce do práce či kam a obecně vypadají dost nevrle. Jakmile ale seberete odvahu a zeptáte se na cokoli, jako třeba já když věčně zapomínám mapu na koleji, a ještě navíc to zkusíte jejich řečí, najednou se z nich stávají nesmírně ochotní a trpěliví posluchači. Nedávno se mi stalo, že mi paní nejenže poradila cestu a čísla příslušných maršrutek a autobusů, ale vysvětlila mi sama od sebe, jaký je na našem ostrově systém ulic, aby se mi příště lépe orientovalo, vybrala mi tu nejhezčí cestu (svítilo sluníčko, tak abych si nejlíp užila procházku) a když jsem se už loučila, osmělila se opatrně zeptat, odkud prý jsem. Tak jsme si povídali ještě dalších 5 min asi. Řeknete si možná, no jo, ojedinělý případ, ale já to sama zažila už víckrát a slýchám podobné historky i od ostatních spolužáků a to i od těch, jejichž ruština je ještě v plenkách.

Auta
Tak chodec je zřejmě naprosto neznámý pojem pro absolventy autoškol resp. všechny, co tu sedí za volantem. ;-) Sice světla jsou na téměř všech přechodech, ale i tak se musíte několikrát rozhlédnout, ignorovat všudypřítomné troubení a div neběžet, jakmile se krátí "zelený" interval pro chodce (aspoň je to tu signalizováno vteřinovým časovačem, jaký jsem viděla i v Maďarsku), neb nejenže je chodec zahalen aurou neviditelnou pro řidiče, ale ruská auta zřejmě ani nejsou vybavena brzdami. :-P
První dny jsme z místního způsobu řízení aut byli dost vyděšení a vedli jsme si statistiku: 2 dny v Petrohradu a 2 autonehody na vlastní oči, 3 dny a 3 nehody, 4 dny a 4 nehody, atd. Teď už nepočítáme, jen si dáváme sakra bacha než vlezeme do vozovky. Naposledy jsem slyšela jednu bouračku včera za bílého dne, když jsem seděla u pc na koleji - přímo před naším vchodem napálilo auto vysokou rychlostí do nějakého vozíku a odloženého nářadí cestářů, auto na šrot. Nechápu to, na ulici nikde nikdo, hezky přehledný úsek, kde se od začátku září opravuje nějaké potrubí a cestáře tu není možné přehlédnout. ;-)

MHD
Systém hromadné dopravy v Petrohradu je poměrně rozsáhlý a kromě metra je pro mě pořád velkou neznámou. Jezdí tu tramvaje, autobusy, metro, maršrutky (minibusy), taxi a "gypsy taxi". Pokud to jde, chodím pěšky a pokud to nejde, tak jezdím metrem nebo maršrutkou.
Metro tu má celkem 4 linie, navzájem se křížící podobně jako v Praze. Jenomže protože je Petrohrad skutečně obrovské město, zastávky metra jsou od sebe podstatně vzdálenější než v Praze a tak tento způsob dopravy nemusí zdaleka být ten nejrychlejší.
Pokud se potřebujete dostat někam rychle hlavně v době ranních dopravních zácp, potom jsou tu maršrutky - soukromé minibusy, které jezdí po vyhraněných trasách. Nevýhodou je, že musíte znát číslo a trasu dané maršrutky, která jezdí do žádaného místa, protože neexistují pevné zastávky ani žádná spolehlivá mapa tras maršrutek. Takže musíte u kraje silnice mávnout, jakmile vidíte blížící se maršrutku, honem zkontrolovat číslo, případně trasu - stručná verze bývá vylepena na postranních oknech, (ač to zní trochu rasisticky, taky není od věci spočítat si podíl osob tmavé pleti, obzvlášť když jste holka a na první pohled cizinka), otevřít si, nasednout, zavřít za sebou, honem urvat místo a poslat po někom peníze řidiči. Jízdné se pohybuje od 16 do 30 RUR podle trasy a jízdenky neexistují, ale řidiči jsou velmi zběhlí v počítání osob, které nastoupily, i když je uvnitř hlava na hlavě.

Párkrát jsme se museli vracet na kolej v noci, kdy žádné MHD nejezdí, a tak jsme si zastavili "gypsy taxi". Bylo to vždy ve velké skupině lidí a vždy s nějakými našimi kluky, jinak bych na to asi nikdy nepřistoupila, i když místní tvrdí, že je to naprosto bezpečné. Tyhle taxíky nijak na první pohled nerozeznáte na ulici od ostatních aut, ale jakmile mávnete, do několika vteřin u vás jeden určitě zastaví. Tímhle způsobem se tu živí nebo si přivydělává k běžnému živobytí velká část Rusů nebo ještě častěji přistěhovalci z bývalých sovětských republik. Stejně jako u maršrutek je třeba být obezřetný, ke komu si sedáte a cenu je třeba sjednat předem. V obou případech, kdy jsem takto jela, jsme měli štěstí na příjemné chlapíky a cesta přes půl města nás stála směšných 50 RUR/os., ale je fakt, že se nás kromě řidiče nacpalo do maličké a stařičké Lady pět. Aspoň, že Em byla hrozně šťastná, že si může tento legendární vehikl vyfotit i zevnitř. :-) Mimochodem jízda oficiálním taxi by nás vyšla min 10x dráž.

Lékárny a potraviny
Zajímavý postřeh všech cizinců: lékárny a supermarkety místního nejrozšířenějšího potravinářského retail řetězce jsou doslova na každém rohu, nejenom v centru. Otevřeno mají každý den od brzkých ranních hodin do 11 večer. Obzvlášť sociální Francouzi jsou z toho v rozpacích: jak může proboha někdo pracovat i o víkendu a tak pozdě v noci? :-)

Dva týdny mám za sebou

No tak mi začal už druhý týden výuky a zatím jsem kromě ruštiny byla jen na jediné přednášce. :-)
Nakonec asi zůstanu v naší ruské 8-členné skupince. Zvykla jsem si na spolužáky a na učitelku a není to ostatně tak špatné. Hodiny jsou hodně zaměřené na konverzaci, přesně jak jsem si přála. Předem dostáváme jako domácí přípravu nějaký výchozí text a pak ho na hodině rozebíráme. Takže kdo chce, mluví a to jak často a jak dlouho mu jeho jazykové možnosti dovolí. No takže já holt mluvím trošku víc než ostatní, ale co, poslech mé pěkné ruštiny jim taky neuškodí. :-P Ruštiny mám tedy neuvěřitelných 6 hodin týdně, k tomu domácí příprava, kdy tak hodinu, dvě šustím se slovníkem a pak ještě počínaje tímto týdnem budeme mít 3 hodiny v ruském konverzačním klubu v pátek večer. Ale to by měla být spíš zábava, ruské básničky, písničky, filmy, jídlo a pití. Jo a nesmím zapomenout na TV. Každý pokojík na koleji má standardně i televizor s několika ruskými programy, tak kromě odposlouchávání na ulici a v MHD trénuji poslech i takto. Někdy je to docela zábavné, třeba když je film dabován "po rusku" - tedy když na pozadí slyšíte originální jazykovou verzi a vedle toho o něco hlasitěji mužský ruský hlas, který dabuje všechny postavy, včetně dětí a žen. Vždycky si vzpomenu na legendární "Můj bóže, můj bóže..." ze Slunce, seno,... :-D
Kromě toho mám zapsané jen 3 další kurzy, protože mi můj studijní plán na VŠE víc nedovolí. Nicméně mám v úmyslu chodit na řadu dalších přednášek, hlavně na ty v ruštině, jako černý pasažér si snad místečko najdu. Ale protože kurzy v ruštině jsou pouze bakalářské a bakaláři studují v jiné budově než magistři, bude mě to stát hodně chození. Jedna cesta trvá asi půl hodiny pěšky ať už z koleje do školy nebo mezi zmíněnými dvěma školními budovami. No ale na druhou stranu, aspoň díky tomu tak úplně nezlenivím a budu to brát jako svou každodenní sportovní aktivitu, protože vyhlídky na brzké dokončení rekonstrukce velkého plaveckého bazénu přilehlého k naší koleji (a hlavně veřejného, tedy cenově dostupného) jsou mizivé, i když domorodci slibují otevření v září... ale když oni tak rádi slibují.
No a kdybych se přeci jen během semestru nudila, zkusím se pomalu připravovat na státnici z ekonomie, tedy aspoň si dělat poznámky. Plánuju ji sice až někdy za rok, ale už teď je to pro mě velký strašák. A taky možná požádám D, aby mi spolu s mými zimními věcmi poslal mou učebnici francouzštiny, ať si trochu opráším své hodně zašlé znalosti a konečně začnu procvičovat konverzaci s Em.

V sobotu jsem podstoupila útrpnou akci nazvanou Industrial Shopping. Nesmějte se, je to termín, který tu mé francouzské spolužačky běžně používají a který znamená, že si podrobně připravíte plán cesty (skutečně si namalují trajektorii s jednotlivými obchody) a pak chodíte, hoooodně věcí zkoušíte, konzultujete se svým doprovodem, kupujete, odpočíváte u kafíčka a takto trávíte celý den (!). Moc se ve skupince francouzských děvčat necítím, ale rozhodly se ze mě k Dankově hrůze udělat 100% ženu a tak abych nebyla úplně asociální, občas s nimi jdu... jako tuto sobotu. Původně jen jako doprovod a ruská překladatelka :-) a většinu dne jsem strávila v knihkupectví, ale nakonec jsem si ulovila aspoň jednu teplejší sukýnku a jedny kalhoty, ale HLAVNĚ svou první ruskou knihu. Pojala jsem to stylově, když Petrohrad, tak Dostojevskij a tak jí po večerech, kdy nemůžu spát, pomalu louskám. Obzvlášť když je venku hnusně, tak na mě milý Fjodor působí obzvlášť podivně, snad tu pak nikoho nezabiju... ;-)

Ještě nějaký ten obrázek. Tentokrát z minulého pondělí z oslavy narozenin německé spolužačky. Tak tohle jsme my, co spolu chodíme, jak by řekl Poláček.

V pondělí začala škola

Ano, začala, oficiálně… V Rusku všechny školy začínají 1.9., ať už jde o základní školy nebo univerzity. Takže ani GSOM není výjimkou. Ve skutečnosti se ale u nás pořád ještě dolaďují rozvrhy, ruší některé kurzy (třeba ty moje) a otevírají jiné. Online registrace nefungují tak, jak mají, takže veškeré změny, které na pc uděláte, si pak stejně musíte jít ověřit osobně nebo mailem. Ostatně není to jediný příklad toho, jak má tady zavedení moderních technologií naprosto opačný účinek na efektivitu a procesní optimalizaci než bychom očekávali. (Později vám napíšu, jak tady vypadá placení kartou.) :-)
Zatím jsem měla jen jedinou přednášku z EU-Russia Relations a všichni se celkem shodujeme na tom, že byla poměrně nudná. Ale byl to teprve úvod - chronologický přehled vzniku EU (pro studenta mezinárodních vztahů na VŠE opakování, už asi po tisící…fuj), snad to bude časem lepší. Zato už jsme dostali hromadu úkolů a materiálu ke čtení, vůbec se mi do toho nechce, vždyť zkouškové je ještě daleko… ;-) Bohužel jsem zatím slyšela jen samé negativní ohlasy i na jiné přednášky a to i u tak zajímavých kurzů jako je Business Communication. Tak nevím, na VŠE byl tento typ kurzů perfektní.
Stejně jako doma tu studuji v magisterském programu, nicméně je povoleno si zapsat libovolný kurz bakalářské úrovně. A protože pouze mezi bakalářskými kurzy najdete i předměty v ruštině, pro mě má tato volba smysl. Náhodou jsem narazila na kurz logistiky v ruštině, který ovšem z nějakého důvodu není v registračním formuláři a bude mě to asi stát ještě trošku úsilí, než se mi podaří se do něj protlačit. Ostatní kurzy vypadají slibně, jsou v angličtině a všechny dokonce nějak korespondují s mým studijním oborem. Bohužel, jak jsem už zmínila, první dva týdny jsou vyhrazeny na změny rozvrhů a tak občas zjišťuji, že se mi najednou překrývají dva kurzy apod. A situaci ještě víc komplikuje fakt, že bakalářské předměty jsou v jiné budově vzdálené asi půl hodiny chůze od koleje i od magisterské budovy. Nicméně zatím to vypadá, že do školy budu chodit jen v úterý, středu a pátek. :-)
Kromě standardních obchodně ekonomických kurzů tu mám i 6 hodin ruštiny týdně. Hned na začátku nás rozdělili podle úrovně do tří skupin, ale i tak jsme my pokročilí poměrně nesourodá sestava. Příští týden se to možná změní, slíbili nám vytvořit zvláštní trochu pokročilejší skupinku pro mě a ještě další tři jedince. Tak uvidíme. Zatím se totiž na hodinách ruštiny poměrně nudím, pokud se probírá gramatika. Pokud ale procvičujeme konverzaci, už to taková sranda pro mě není. Naštěstí, to bych tam pak ani neměla důvod chodit...


Alespoň prostřednictvím fotky posílám jeden úsměv do ČR. (Schválně si povšimněte, jak má uklizeno Em na svém stole a posteli. Většinu dne se tam snažím radši nekoukat. ;-))


Update:
Ondro, speciálně pro tebe.. :-D (Je tak o hlavu vyšší než já.)

Pohlednice

Nedávno jsme byli v muzeu politické historie. Moc se mi tam líbilo a jsem rozhodnutá tam vzít D, až přijede. Kromě velmi zajímavé expozice tam mají i prima obchůdek se suvenýry, kde jsem pořídila tyto propagandistické pohlednice.
Doufám, že se u nich pobavíte, stejně jako já. Až doplní zásoby, musím se tam určitě vrátit ještě aspoň pro nějaký plakát. :-)


Tento říká: "Po práci se běž umýt."
















Tady vás zase varují před špióny, když se budete dlouho vybavovat u telefonu.















Tato pohlednice nabádá ke střízlivosti, protože zahraniční rozvědčíci jsou neustále na lovu za milovníky povznášejícího doušku.














Tato nařizuje dodržovat čistotu, denně zametat a umývat podlahu vodou, častěji čistit podlahu nožem. Říká: "Neplivejte na zem." (plakát používaný v době, kdy tu ještě řádil mor)












"Nemluvit!" (prý ještě dneska visí ve třídách v některých školách)