V říši divů aneb překvapení milá i nemilá

Platba kartou
Tak začnu třeba už zmíněným placením kartou. Většina velkých obchodů se tváří, že akceptují placení kartou a jejich vstupní dveře nebo pokladny sice zdobí nálepky většiny známých kartových společností, ale tohle (zkrášlení výkladů) je zřejmě jediný upřímný záměr, s kterým to dělají. Platili jsme kartou zatím jen dvakrát. Poprvé v IKEA, kde to šlo bez problémů (zcela určitě jen díky švédské firemní politice). Podruhé a pro mě rozhodně naposledy to bylo v největším (!) místním hypermarketu. Nejenže div nezestárnete při čekání na reakci terminálu, ale ještě si počekáte během toho, co si obsluhující personál se zjevnou nedůvěrou prohlíží vaší "cizí" kartu. No a protože moje VISA nevyžaduje při placení v obchodě zadání pinu, vzbudilo to na pokladně nemalý údiv a jako aspoň nějakou záruku jsem jim musela ukázat pas, resp. jeho kopii (z bezpečnostních důvodů většina z nás nosí při sobě jen kopii pasu). Náhodou s námi byl ruský buddiek od Em a ten mě ujistil, že toto je skutečně běžný postup. Jinak by mě asi nikdo nepřesvědčil, že pokladní musí vidět můj pas. Pak jsem podepsala asi 4 různé účtenky a bylo. Celá "hi-tech" transakce trvala asi čtvrt hodiny, z toho by se můj učitel Retailu nejspíš osypal. Takže mi i nadále nezbývá, než přispívat prostřednictvím bankomatů na provoz ubohých bankovních společností… :-P

Restaurace
Nechodím tu moc často po hospodách, ale přeci jen pár jsem jich už navštívila a musím přiznat, že ceny všech nápojů mi nepřestávají vyrážet dech. Nejlevnější pití stejně jako v ČR je pivo, ovšem půl litru místního ruského piva přijde na 90 RUR (cca 61 CZK). Pro holku z Plzně je to hodně trpký ležák.
Café au Lait, nebo chcete-li Latté mě onehdá přišlo na 139 RUR (95 CZK).
Za 0,7 láhev vody, myslím, chtěli asi 150 RUR (103 CZK).
atd.
Dodávám, že nešlo rozhodně o žádné přepychové restaurace. Nabídkou, kvalitou jídel i obsluhy bych to typla na běžnou pizzerii v Praze, tedy zařízení, kam jsem téměř rok a půl chodila na obědy. Tady opravdu dlouze hledám v jídelním lístku, co si dám… a proto už druhý týden jím radši v bakalářské menze (magisterská je drahá jako místní restaurace a dost hnusná i v porovnání s VŠE) nebo na koleji. ;-) Jen pro představu, ceny v ruských fastfoodech začínají na cca 70 CZK za 1 tenounkou palačinku. Nicméně příště, až se rozhodnu pro nějaké restaurační zařízení, rozhodně nepůjdu s Francouzi do pizzerie (jak jim se stýská po jejich bagetách a rajčatech s mozzarelou!) a mám v plánu navštívit nějakou hospůdku s vyhlášenou místní nebo kavkazskou kuchyní, jsou prý vynikající.
Mimochodem podle informací od domorodců ceny veškerého zboží a služeb v Petrohradu prý vzrostly za poslední půl rok asi o 20-30%, takže sbohem levnému živobytí a turistickému ráji. Tedy aspoň pro Čechy sbohem, my nejsme dostatečně ze "Západu".

Lidé
Ulice jsou většinu dne přeplněny davy lidí, všichni se tváří hrozně zamračeně, narážejí do sebe spěchajíce do práce či kam a obecně vypadají dost nevrle. Jakmile ale seberete odvahu a zeptáte se na cokoli, jako třeba já když věčně zapomínám mapu na koleji, a ještě navíc to zkusíte jejich řečí, najednou se z nich stávají nesmírně ochotní a trpěliví posluchači. Nedávno se mi stalo, že mi paní nejenže poradila cestu a čísla příslušných maršrutek a autobusů, ale vysvětlila mi sama od sebe, jaký je na našem ostrově systém ulic, aby se mi příště lépe orientovalo, vybrala mi tu nejhezčí cestu (svítilo sluníčko, tak abych si nejlíp užila procházku) a když jsem se už loučila, osmělila se opatrně zeptat, odkud prý jsem. Tak jsme si povídali ještě dalších 5 min asi. Řeknete si možná, no jo, ojedinělý případ, ale já to sama zažila už víckrát a slýchám podobné historky i od ostatních spolužáků a to i od těch, jejichž ruština je ještě v plenkách.

Auta
Tak chodec je zřejmě naprosto neznámý pojem pro absolventy autoškol resp. všechny, co tu sedí za volantem. ;-) Sice světla jsou na téměř všech přechodech, ale i tak se musíte několikrát rozhlédnout, ignorovat všudypřítomné troubení a div neběžet, jakmile se krátí "zelený" interval pro chodce (aspoň je to tu signalizováno vteřinovým časovačem, jaký jsem viděla i v Maďarsku), neb nejenže je chodec zahalen aurou neviditelnou pro řidiče, ale ruská auta zřejmě ani nejsou vybavena brzdami. :-P
První dny jsme z místního způsobu řízení aut byli dost vyděšení a vedli jsme si statistiku: 2 dny v Petrohradu a 2 autonehody na vlastní oči, 3 dny a 3 nehody, 4 dny a 4 nehody, atd. Teď už nepočítáme, jen si dáváme sakra bacha než vlezeme do vozovky. Naposledy jsem slyšela jednu bouračku včera za bílého dne, když jsem seděla u pc na koleji - přímo před naším vchodem napálilo auto vysokou rychlostí do nějakého vozíku a odloženého nářadí cestářů, auto na šrot. Nechápu to, na ulici nikde nikdo, hezky přehledný úsek, kde se od začátku září opravuje nějaké potrubí a cestáře tu není možné přehlédnout. ;-)

MHD
Systém hromadné dopravy v Petrohradu je poměrně rozsáhlý a kromě metra je pro mě pořád velkou neznámou. Jezdí tu tramvaje, autobusy, metro, maršrutky (minibusy), taxi a "gypsy taxi". Pokud to jde, chodím pěšky a pokud to nejde, tak jezdím metrem nebo maršrutkou.
Metro tu má celkem 4 linie, navzájem se křížící podobně jako v Praze. Jenomže protože je Petrohrad skutečně obrovské město, zastávky metra jsou od sebe podstatně vzdálenější než v Praze a tak tento způsob dopravy nemusí zdaleka být ten nejrychlejší.
Pokud se potřebujete dostat někam rychle hlavně v době ranních dopravních zácp, potom jsou tu maršrutky - soukromé minibusy, které jezdí po vyhraněných trasách. Nevýhodou je, že musíte znát číslo a trasu dané maršrutky, která jezdí do žádaného místa, protože neexistují pevné zastávky ani žádná spolehlivá mapa tras maršrutek. Takže musíte u kraje silnice mávnout, jakmile vidíte blížící se maršrutku, honem zkontrolovat číslo, případně trasu - stručná verze bývá vylepena na postranních oknech, (ač to zní trochu rasisticky, taky není od věci spočítat si podíl osob tmavé pleti, obzvlášť když jste holka a na první pohled cizinka), otevřít si, nasednout, zavřít za sebou, honem urvat místo a poslat po někom peníze řidiči. Jízdné se pohybuje od 16 do 30 RUR podle trasy a jízdenky neexistují, ale řidiči jsou velmi zběhlí v počítání osob, které nastoupily, i když je uvnitř hlava na hlavě.

Párkrát jsme se museli vracet na kolej v noci, kdy žádné MHD nejezdí, a tak jsme si zastavili "gypsy taxi". Bylo to vždy ve velké skupině lidí a vždy s nějakými našimi kluky, jinak bych na to asi nikdy nepřistoupila, i když místní tvrdí, že je to naprosto bezpečné. Tyhle taxíky nijak na první pohled nerozeznáte na ulici od ostatních aut, ale jakmile mávnete, do několika vteřin u vás jeden určitě zastaví. Tímhle způsobem se tu živí nebo si přivydělává k běžnému živobytí velká část Rusů nebo ještě častěji přistěhovalci z bývalých sovětských republik. Stejně jako u maršrutek je třeba být obezřetný, ke komu si sedáte a cenu je třeba sjednat předem. V obou případech, kdy jsem takto jela, jsme měli štěstí na příjemné chlapíky a cesta přes půl města nás stála směšných 50 RUR/os., ale je fakt, že se nás kromě řidiče nacpalo do maličké a stařičké Lady pět. Aspoň, že Em byla hrozně šťastná, že si může tento legendární vehikl vyfotit i zevnitř. :-) Mimochodem jízda oficiálním taxi by nás vyšla min 10x dráž.

Lékárny a potraviny
Zajímavý postřeh všech cizinců: lékárny a supermarkety místního nejrozšířenějšího potravinářského retail řetězce jsou doslova na každém rohu, nejenom v centru. Otevřeno mají každý den od brzkých ranních hodin do 11 večer. Obzvlášť sociální Francouzi jsou z toho v rozpacích: jak může proboha někdo pracovat i o víkendu a tak pozdě v noci? :-)